Tato povídka se odehrává v roce 2770 Třetího věku, několik dní před začátkem I. ročníku tábora Pán prstenů, který se odehrál v létě 2015, a jen několik hodin před začátkem III. ročníku Pána prstenů junior. Dosud byla publikována pouze v našem knižním sborníku.
Všechny zvony ve městě Dol vyzváněly na poplach. Královna Heleth hleděla otevřeným oknem ven. Lesy na úpatí Osamělé hory byly v plamenech. Drak přišel.
Dveře vedoucí do královniných komnat se prudce otevřely. Král Girion byl tady. Heleth se k němu vrhla a rychle jej objala. Ve zbroji jí připadal jako obr. Chvíli tam tak stáli, tiskli se k sobě, jakoby okolní svět neexistoval. Přerušil je až jejich syn, který se v náručí nedaleko stojící chůvy rozplakal.
Heleth poodstoupila od krále a prohlížela si jej od hlavy k patě, jako kdyby jej viděla poprvé. Snažila si zapamatovat každičký detail na jeho tváři, jeho trochu křivý nos, prošedivělé dlouhé vlasy, zastřižený vous. Dělala to vždy, když šel do boje, protože se bála, že už ho nikdy neuvidí.
„Musíš tam?“ zeptala se, zatímco mu narovnávala překroucený řemínek od nárameníku.
„Víš, že musím,“ zašeptal Girion. V jeho hlase byl znát smutek. „Když se mi podaří s naším vojskem dostat rychle k Přední bráně Ereboru, získáme šanci spolu s trpaslíky sevřít tu bestii ze dvou stran a zabít ji.“
„A když to nestihnete?“
„Pro ten případ tě i s Theothainem svěřuji do péče svému Esu.“ Jak to dořekl, objevilo se ve dveřích několik postav v tmavém oblečení, po zuby ozbrojených různými zbraněmi. Některé tváře ji překvapily. Všechny je znala, ale u většiny z nich netušila, že jsou členy královské rozvědky – Srdcového esa.
„Vaše Výsosti, jsme připraveni,“ řekl sebejistě jeden z nich. Po chvíli jí došlo, že ho zná jako ukoktaného obézního úředníka, co měl na starosti placení daně z oken. V černém oděvu a s půltuctem různých čepelí za pasem ho málem nepoznala.
„Ochraňte královnu i mého syna za každou cenu. Kdyby se to zvrtlo, doveďte je do Esgarothu.“
„Jak nařizuješ, Srdcový králi,“ odpověděli mu jako jeden muž. Girion se podíval na svoji ženu a rychle ji políbil. Pak se otočil a rychlým krokem vyrazil chodbou skrze palác a rozdával přitom kvapně rozkazy. Už se neohlédl. To nikdy nedělal.
Královi rozvědčíci se mezitím dali do práce. Jeden mladík opatrně vzal od chůvy maličkého prince a další agenti rychle pobrali nějaké královniny šaty a ládovali je do cestovních vaků. Příliš se s tím nepárali. Ostatně, byli to profesionální zabijáci, ne komorné. Za chvíli bylo hotovo.
„Pařáte, Skřipče, zajistíte čluny,“ začal jeden z nich rozdávat rozkazy ostatním. Královna v něm poznala i přes hlubokou kápi poručíka říční stráže. „Tlusťochu, půjdeš s královnou. Žabák a Kudrnka půjdou vzadu, Gerre –, totiž Táta půjde se mnou vepředu. Můžeme, má královno?“
„Poručíku Warrene, kam mne to se synem chcete zavést?“
„No, vyvedeme vás jedním z tajných východů pryč z paláce. Kdyby drak zaútočil na město, půjde prvně po něm, a pro tyhle případy má Eso úkryt na břehu Bystré řeky. Když to bude nutné, poplujeme na jih k Jezernímu Městu. A – prosím – neříkejte mi jménem. Odteď mi říkejte Žmoulík.“
„Žmoulík?“ Královna překvapeně zamrkala. „Já myslela, že členové rozvědky mívají drsná krycí jména…“
„To sem si myslel taky, než mě naver –,“ začal jí to Warren vysvětlovat, ale přehlušil ho dračí řev. Kývl na své muže. Celá skupina obklopila královnu, nasadila si kapuce a vyrazila skrz palác.
Všude byl zmatek. Oddíly zbrojnošů se hrnuly ven a služebnictvo pobíhalo sem a tam. Warren je vedl ke kasárnám královské gardy. Stáli tu dva strážní, kteří se neúčastnili králova tažení na pomoc trpaslíkům. Když spatřili skupinu zakuklenců vedoucích mezi sebou královnu, tasili rychle meče v domnění, že se jedná o únosce. Tlusťoch, který šel vedle královny, si sundal kápi a vytáhl nějakou hrací kartu.
„Královská rozvědka, královský rozkaz,“ řekl strážným. Ti zasalutovali a zasunuli meče zpět do pochev.
Výprava pokračovala svižným krokem dál. Za strážnicí zahnula do jedné ze starých chodeb, kterou nikdo nepoužíval. Příležitostné zařvání draka, které se neslo od Osamělé hory, doplňoval neustávající pláč malého prince, kterého v náručí nesl jeden ze špionů. Královna po něm nervózně pokukovala.
Došli do malého sadu, který ležel hned u paláce na přírodní skalnaté terase. Warren se rozhlédl, načež přistoupil k okraji převisu. Přímo před ním se nacházel velký strom, takže do těch míst nebylo vidět z města rozprostřeného pod nimi. Warren si stáhl rukavici a chvíli prohledával rukou zem na kraji terasy. Pak konečně našel kovové ucho a zabral za něj, ale maskovaný poklop byl moc těžký. Kývl na zbytek zakuklenců, kteří mu pomohli kryt odklopit. Pod nimi se objevilo úzké schodiště vytesané do skály, jímž se sestupovalo na úzkou římsu, nad kterou byl převis se skrytým sadem.
„Půjdu první, pak Táta, pak Tlusťoch, za ním královna,“ oznámil jim Warren. Pak dodal s úsměvem: „To aby královna kdyžtak padala do měkkého.“
Tlusťoch se uchechtl. „Drak, hořící okolí, úprk městem… Tobě fakt nic nezabrání, aby sis neutahoval z nás nebohých hobitů. Čekám, že v závěti mi odkážeš sbírku vtipů o hobitích jedlících.“ Všichni se zasmáli.
A bylo to naposledy, co se všichni smáli společně.
*
Ještě než dorazili k řece, přiletěl k ní drak. Nikdo nevěděl, jak je to možné, ale jeho několikeré prolétnutí nad hladinou způsobilo, že se nad řekou zvedla hustá mlha, která rychle stoupala směrem k hoře. Na všechny dolehla tíživá atmosféra. Zdálky se ozývaly zvuky boje a dračího řevu, občas byla vidět v mlze rudá záře, to když drak Šmak chrlil oheň.
*
Pomalu se stmívalo. Zvuky bitvy utichly. Dračí řev teď přicházel z různých stran. Warren poslal několik agentů na opatrné výzvědy. Zprávy jim ale nakonec doneslo tucet zakrvácených a plameny ožehlých členů královské gardy. Královnu sevřel strach. Protože – garda nikdy neopouštěla svého krále.
„Co – co se tam stalo?“ zeptala se Heleth a hlas se jí třásl.
„K bráně jsme se ani nedostali, Vaše Výsosti. Drak trpaslíky zahnal, když jsme byli sotva v půli cesty. A pak se zvedla ta zatracená mlha. Neviděli jsme, kde je drak, ale ta bestie nás cítila. Málokomu se podařilo odtamtud utéct. Král nám nařídil vrátit se sem a oba vás odvést do Esgarothu.“
„Kde je král?“ zeptala se po chvíli královna Heleth.
„Vaše Výsosti… Jak bych to… Váš syn – Theothain – je teď králem.“
Královna přistoupila k agentovi, který v náručí držel jejího malého synka, který před chvílí usnul. Pohladila jej po tváři.
„Má paní, měli bychom vyrazit,“ připomněl jí Warren. Po chvíli přikývla.
Všechno bylo špatně.
Autor: Minreth