KRONIKA V. ROČNÍKU

31 Říj

Zde najdete zaznamenány ty nejdůležitější momenty z příběhu našeho tábora, a to jak z taktik, tak z larpové části.
Pokud vám zde chybí nějaký zásadní moment, který jsme opomněli zmínit, napište nám 🙂

Dějová linie rhûngarothského roleplay

Roku 2770 Třetího věku byly vybudovány obchodní stanice na soutoku řek v podhůří Železných hor. Co začalo jako malé obchodní středisko Esgarothských, trpaslíků a Východňanů, to nyní vyrostlo v bohaté město Železný Rhûngaroth, které využilo příležitosti, osamostatnilo se a po čase si zvolilo za krále Aloise I. Mrkvičku.

Léta prosperity však netrvala věčně. Mocným sousedům se nelíbilo, že jim unikají příjmy z obchodu, který protékal Železným Rhûngarothem. Došlo proto k válce, která trvá až dosud, do roku 2779. Loni se podařilo uzavřít mír s Východňany, ale trpaslíci a lidé z Esgarothu tvrdohlavě trvají na svém, a tak s nimi král i královna dosud válčí.

Plameny války doléhaly do města spíše nepřímo skrze nutnost živit bojující vojsko, nežli jako přímé vojenské ohrožení. Úřadů se ujali noví radní, jimiž se stali čaroděj Felahir, alchymistka Arewia Brisc (oba z Učené společnosti) a Zimri Ozias (populista s vazbami na bývalého kapitána stráží Harase Černého psa). Stráž vedl stále kapitán Helgim, ve městě se usadil nový mistr kovář Gráin Zlatovlas, hospoda U Zazobané slepice přešla do rukou bratrovi předchozí majitelky, panu Bingu Zlatníčkovi, Cech rybářů začal provozovat svoji malou hospodu, banka Qoiorů též stále fungovala, karavany byly opět zřizovány Tamarou Vrabčí a Učená společnost stále pokračovala ve svých bádáních, byť na novém místě vně hradeb. K největším změnám došlo asi na farmách, které od krále odkoupil Haras Černý pes, poté, co odešel do výslužby. Definitivně se ve městě usadil i Cech listovní a knižní, jehož reportéři bedlivě sledovali dění. Kromě nich se pod taktovkou paní Norwin přeměnil Klub v Prádelnu, respektive Kavárnu, kde se dala nalézt nejlepší (a asi i jediná) káva ve městě. A pro úplnost je nutné uvést i městskou léčitelnu, jíž se ujal pan Tříska, Královskou kancelář, kterou měl stále na povel kancléř Černoplášť, a v pevnůstce před městem usídlené stavitele.

Jak brzy zjistili hraničáři, nedaleko Rhûngarothu se opět usídlili skřeti, kteří poté podnikali přepady v lesích a obtěžovali i samotné město, byť se do něj nedostali. Hraničáři na skřety prvně narazili v lesích nedaleko města, když měli služebníci krále početní převahu. Jejich kapitán se vrhl do útoku, ale zbytek sboru se skřetů zalekl, a tak výprava skončila fiaskem. Kapitán hraničářů měl štěstí, že vůbec přežil.

Ani nové městské radě se neúřadovalo zrovna růžově: Prakticky jediné, na čem se dokázala shodnout, bylo zavedení malého platu pro radní. Za to si zejména radní Ozias vysloužil kritiku novin, neboť sám strhal předchozí radu za vysoké platy, které ani nikdy neměla. Jak vyřešit problém skřetů, či jestli odvolávat kapitána stráží Helgima, na tom se už na radnici neusnesli.

Rhûngaroth záhy začaly trápit další problémy. Předně klid kromě skřetů začala narušovat i skupina banditů. Brzy se přišlo na to, že tato zločinecká organizace dodávala do třetí hospody, teprve nedávno opravené, lidské maso místo zvěřiny. Bylo velké štěstí, že maso nesnědl nikdo ze stráže, která se sem chodila stravovat. Největším překvapením byl nicméně vůdce této zločinecké bandy, jímž nebyl dle vyšetřovatelů nikdo jiný, než sám radní Ozias. Dle důkazů navíc skupina banditů měla sloužit jako Oziasova soukromá armáda. Ozias se zpočátku hájil všemožnými výmluvami, poté se přiznal i k dalším zločincům a napráskáním několika členů Stoky se snažil obměkčit soudícího kancléře, avšak nic z toho mu nepomohlo. Záhy poté byl popraven.

Mezitím přicházely zprávy ze zbytku království. Armáda se přesunula na hranici s trpaslíky a zde zvítězila, avšak v bitvě padl královský maršál. Zvěsti o tom, že král povolá z výslužby Harase Černého psa, se záhy potvrdily. Ohlas vzbudila i zpráva, že královna čeká potomka. Na toto téma vyhlášená umělecká soutěž však přinesla i několik kreseb, které se daly považovat pomalu i za velezradu…

Zatímco město řešilo své problémy, v Učené společnosti se vesele bádalo a přednášelo (při přednášce o Valar mistři s překvapením zjistili, že někteří jejich žáci jsou erudovanější než oni sami). Pozdvižení vzbudily především zprávy, že pan královský alchymista se rozhodl za dotaci od královské kanceláře pořídit velblouda. To rozhořčilo mistra čaroděje, který své učedníky vyslal hledat recepty na velbloudí maso. Do života Učené společnosti vstoupily ale i důležitější věci – především spadlá hvězda. Neobvyklý úkaz se záhy ocitl pod bedlivým zkoumáním trpaslíků vedených runovým kovářem Gráinem Zlatovlasem, čaroději a učenci. Dovolíme si předběhnout naše vyprávění a zmíníme se, že příběh nakonec hrdiny zavál do prastarých kobek, kde se setkali s bytostí velmi nečekanou. Co se zde přesně stalo, zůstává opředeno tajemstvím, jisté však je, že se členové Učené společnosti vrátili s jistými prsteny. Výše zmíněného Gráina Zlatovlase pak v podzemí čekala smrt.

Zprvu se zdálo, že rozbitím zločinecké organizace okolo Zimriho Oziase zavládne ve městě klid. Skřeti nebyli moc aktivní, a tak pozornost budil zejména bankéř Chingis Altan Qoior, který se dožadoval vysvětlení, proč za městského správce nebyl vybrán on. Když mu bylo sděleno podezření z krácení daní, bral to jako urážku, ze které se chtěl očistit. A tak měl Rhûngaroth prvního obyvatele, který se chtěl nechat dobrovolně mučit, aby se očistil.

Připravovanou podívanou však přerušil hluk u brány, kterou se na poslední chvíli podařilo zavřít. Městská stráž se hnala k branám, aby zabránila útočníkům dostat se do města. Ale ve stráži byli zrádci, kterým se podařilo bránu otevřít. Nepřátelská armáda pronikla do města a systematicky likvidovala odpor. Byli to Esgarothští, elitní oddíl, který využil toho, že byl král zaměstnán bojem s trpaslíky a vzal město ztečí.

Odpor byl záhy zlomen a všichni odvedeni na hlavní náměstí. Esgarothští následně začali rabovat jednotlivé budovy. Helgim, těžce raněný kapitán stráže, odmítal uznat porážku, a tak byl na místě popraven. Většina shromážděných poté v kanceláři, kterou dostali na povel novináři a správkyně Tamara Vrabčí (ta podepsala kapitulaci za Rhûngaroth), přislíbila s nechutí věrnost novému řádu, aby si zachovala alespoň to z majetku, co nevyrabovalo vojsko.

Mnozí však mezi shromážděnými chyběli. Uprchl například bankéř Qoior a radní Felahir. Kancléři Joviánovi se podařilo se skupinou věrných Rhûngaroťanů z města utéct tajným východem i s oběma pokladnicemi a dostat se do tábora královských hraničářů, kteří zůstali jedinou vojenskou silou koruny v okolí města. Hraničářům se sice nelíbilo, že z jejich tajného tábora se stal tábor uprchlický, avšak civilistům pomáhali. Malé skupince v čele s kancléřem se poté podařilo prokličkovat mezi esgarothskými hlídkami a prchnout s pokladnicemi přímo ke králi.

První, na koho si došlápli Esgarothští, byla Prádelna-Kavárna, označená kolaboranty za největší hrozbu. Paní Norwin, majitelka podniku, byla proto uvržena do vězení, stejně jako mnozí další. Lze říci, že během okupace Esgarothskými se ve vězení alespoň na pět minut ocitl téměř každý.

Město se pomalu vracelo k běžnému životu. Nový kapitán stráží jménem Finur, žoldák a kolaborant, najmul mnoho mužů, kterým ale často chyběl výcvik. Jedinou vojensky zdatnou silou tak byl malý esgarothský oddíl místodržícího Reinharta. Spolu s operující esgarothskou rozvědkou se tak jednalo o sice malou, ale schopnou okupační sílu. Dlužno však podotknout, že metody často brutální, které používala část stráže, hatily snahy místodržícího o klidnou, byť ráznou vládu.

Od počátku okupace se museli Esgarothští potýkat s rodícím se odbojem. Štěstí zpočátku Rhûngarothským příliš nepřálo, a tak pokus léčitele Třísky osvobodit paní Norwin z vězení a ideálně přitom zlikvidovat co nejvíc Reinhartových mužů skončil fiaskem, to když se ke všemu omylem nachomýtl sám kapitán Reinhart. Paní Norwin se ve vězení následně přiznala, že slouží rhûngarothské královně Golvin. Ve vězení skončil mimo jiné též vůdce Učené společnosti Přibil Čtvrtbotka, který byl obviněn z napomáhání prchajícím strážným. Pro své znalosti byl odvezen do Esgarothu.

Po dlouhé nemoci se do úřadu radní vrátila Arewia Brisc. Aby zabránila krveprolití, rozhodla se s okupanty spolupracovat. Dále vycházely Rhûngarothské královské listy, byť bez slova „královské“ v názvu a cenzurované Esgarothskými. Začalo též sčítání lidu, výběr daní a prodej esgarothského občanství. Na pozadí toho všeho však propukla již regulérní partyzánská válka. Vyznat se v tom, kdo je s kým, značně komplikovala existence několika vedle sebe působících odbojů (v jednu chvíli jich bylo snad i pět). Zatýkání a výslechy tak byly zcela běžné. Ve vězení skončil i třeba mistr stavitel. Esgarothským se dík pečlivému pozorování dařilo pomalu rozmotávat klubko odbojářů. Než však Esgarothští stihli zasáhnout, byli předběhnuti. Nejstarší z odbojových skupin, která dříve bojovala proti Stoce a triumvirátu, zvaná prostě Odboj, se postarala o odstranění obou kapitánových poručíků. Zároveň zesílila činnost skřetů, kteří lákali malý esgarothský oddíl pryč z města. Místodržící Reinhart se dozvěděl, že odboj brzy udeří. V rychlé zprávě proto naléhavě žádal Esgaroth o pomoc. Než však mohl něco podniknout, byl zavolán k naléhavému výslechu do strážnice, kde byl následně zabit rebelující městskou stráží v čele s „kolaborujícím“ kapitánem. Strhla se řež, okolo města se pohybovali skřeti. Poté dorazili rhûngarothští hraničáři a další příslušníci odboje. Město povstalo a osvobodilo se. Navrátivší se kancléř před setměním ještě narychlo svolal doplňovací volby do městské rady. Radní Felahira a Arewii Brisc tak doplnil konečně úspěšný Chingis Altan Qoior.

Byť se na osvobození města podíleli služebníci krále, především mezi starými odbojáři, kteří zdvihali před lety odpor ještě vůči Stoce, se rozšířil názor, že město sice bylo zachráněno, ale král se o jeho záchranu nijak nezasloužil. Když se do města vrátil Alois I. Mrkvička, čekalo jej chladné přivítání, ba dokonce i nadávky a neúspěšný pokus o atentát. Klíčové shromáždění na náměstí, které hrozilo přerůst v regulérní vzpouru, nakonec monarchie ustála dík Harasovi Černému psovi, který se do rebelantů opřel a připomněl jim, že král vedl celou dobu armádu na hranicích. Zároveň zkritizoval paktování části odboje se skřety, kteří milerádi vyplenili městské farmy a působili nadále problémy. Vzrušené debaty, zda král něco pro město udělal, nebo nikoli, přerušovaly útoky skřetů. Alois I. Mrkvička to následně nevydržel, prohlásil, že podobné debaty nemá zapotřebí, že králem být nechtěl, a rozhodl se sebrat výpravu na skřety. Mohutná výprava dospěla až ke skřetí jeskyni. Než se však stihlo něco rozhodnout, vyřítil se z jeskyně obrovitý olog-hai, proběhl liniemi a zabil kulhajícího maršála Harase. Výpravě se sice podařilo skřety oslabit, avšak s blížícím se soumrakem se král raději rozhodl neriskovat životy svého lidu (s výpravou šli i civilisté) v terénu, kteří znali o poznání lépe skřeti, a vrátil se do města.

Železný Rhûngaroth byl tedy zachráněn, avšak rozhodně není jednotný. Republikáni byli sice oslabeni, ale rozhodně o sobě ještě dají vědět.

Dějová linie taktik

Roku 2778 Třetího věku vzplanula v Údolí Anduiny prudká válka. Na horním toku sevřeli trpaslíky a elfy do kleští skřeti z Morie a pavouci z Temného hvozdu, o kus jižněji pak vedli Rohirové divokou válku s Východňany a na Dagorladu a v Ithilienu spolu bojovali vojáci Gondoru a záhadní vozatajové ze země Chand, kterým nazgûlové umožnili průjezd Mordorem. 

Válka na horním toku Anduiny skončila nevídanou událostí – pádem Morie do rukou trpaslíků. Osvobozena byla též elfí Roklinka. Na jihu se zprvu dařilo Gondoru, nakonec však byl zatlačen do Ithilienu a nebylo jasné, jestli své pozice na východním břehu řeky udrží. A Rohirové, unavení snahami dostat se na východní břeh řeky Anduiny, nakonec sami přišli o ten západní. Východňané tak po staletích ovládli Argonath.

Následujícího léta se válka posunula více na jih. Kromě Rohirů, trpaslíků, Gondorských a Východňanů do ní konečně zasáhly síly Mordoru a Haradu. Zejména na moři se poté utkali umbarští korzáři a Dol Amroth, který převzal velení nad Pelargirem. Nutno říci, že válka probíhala podstatně poklidněji, než předchozího roku. Na severu se podařilo zejména vypráskat Východňany ze západního břehu Anduiny. Většina frakcí spíše taktizovala a vyrovnávala síly nepřítele. Napínavější to bylo zejména na jihu, kde se Umbar popral s Dol Amrothem o Tolfalas. Ten sice nakonec připadl Dol Amrothu, na druhou stranu knížectví přišlo o pelargirské loďstvo. K větším zvratům, za historii tábora poprvé, nedošlo.