Psal se rok 2795 Třetího věku. Bylo to deset let od krvavého útoku draka na Železný Rhûngaroth. Král Alois I. Mrkvička, který odešel ze země před deseti lety, zemřel. Jeho velkolepého pohřbu se zúčastnilo celé město. Království se nacházelo na pokraji občanské války. I královská a městská rada, která se neshodla na tom, kdo by měl království vládnout, byla tehdy rozdělená. Rada chtěla korunu svěřit královu synovi Alethovi, ten ji však odmítl. Nerozhodnou situaci vyřešili obyvatelé Východňanské čtvrti, kteří provolali královnou jeho sestru princeznu Mielen, ač proti její vůli. V nastalém chaosu Mielen za panovnici přijala i Esgarotská čtvrť. Do paláce se tato zpráva donesla v podobě, že se Mielen nechala provolat královnou schválně, což donutilo Aletha nabídku na korunu přijmout.
Šestý srpen. Den, který vešel do dějin ve známost jako Krvavá sobota. Chaos ve městě se velmi rychle stupňoval. Městská stráž, která stála na Alethově straně, zatkla mnohé vůdce Mieleniny strany. Rozzuřený dav se svojí princeznou žádal jejich propuštění. Aleth však odmítal ustoupit. Mezitím docházelo k prudkému sporu mezi čaroději a alchymisty v Učené společnosti, což vyústilo ve výbuch, který zapříčinil pád zdi na rozbouřený dav. Došlo k mnoha rvačkám, brzy ale tekla i krev. Královský kancléř Felahir společně se starostkou Věčných Zahrad se snažili situaci uklidnit, avšak neúspěšně. Ve zmatku Alethova stráž těžce zranila i královskou čarodějku, která se snažila dostat pryč z města. Na bojiště dorazila také Důlní stráž s runovými kováři, kteří by nadělali ještě více ztrát v řadách Mielenovců, pokud by na poslední chvíli nezasáhla strana, která dosud stála mimo konflikt: hraničáři. S jejich pomocí se povedlo Mielenovcům stáhnout do Esgarotské čtvrti k léčitelně. Přes noc mezi čtvrtěmi vyrostly vysoké barikády.
V následujících dnech došlo k několika pokusům rozhodnout konflikt rychle, ale nic takového se nepovedlo. Za těch deset let se pod pokličkou stalo mnohé a bylo jen otázkou času, kdy se situace vyhrotí. Bohatí a chudí, Radniční čtvrť oproti opomíjené Východňanské čtvrti, předsudky vůči princezně Mielen a nehybnost a tuna byrokracie na „Alethově“ radnici i v královské radě opomíjející prostý lid. Občanská válka zarazila mezi obyvatele královstvní mnoho klínů a na jednání o míru už bylo pozdě.
Obě strany v dalších dnech začaly fungovat jednoduše vedle sebe. Oba dědicové trůnu měli své přívržence i rádce a vydali zatykače na služebníky druhé strany. Nehodlala se vzdát ani jedna ze stran. Na straně Aletha se rozevlály tmavomodré vlajky s rhûngarotskými erby a na Mielenině naopak otcovy rudé královské. Během chaosu války se ztratila Mrkvičkova koruna, a tudíž se ani jedna ze stran neodhodlala ke korunovaci.
Do čtvrtí kontrolovaných druhou stranu se snažili dostat navzájem špehové. Na straně Mielen byli však nejvýznamnější zvědové rychle odhaleni a zpacifikováni její nejbližší rozvědkou, i když mnohem násilněji, než dobrosrdečná princezna chtěla. O uvěznění dvou členů Alethovy strany se sám princ Aleth dozvěděl velmi brzy a dožadoval se jejich propuštění. Jeden ze zvědů byl skutečně vrácen zpět, avšak druhý výslech nepřežil, a tak se domů v pořádku nedostal. Přesto je nutné zmínit, že se mezi Alethovými špiony našli i úspěšnější jedinci, kteří dokázali působit ve skrytu fakticky po celou dobu občanské války. Toho dne si ale hlavní úspěchy připsali Mielenini agenti. Díky jejím sabotérům se rozsvítila rudým ohněm také královská léčitelna, což krásně doplnilo nádherný západ slunce. Obě strany se zároveň navečer dozvěděly, že drak, který spal více jak osm let v jeskyni za městem, byl zabit. Jak? Kým? Čím? To nikdo nevěděl.
Události v Rhûngarothu nabraly další den rychlý spád. Podle kronikářů se „jelo ve velkém stylu dosud nevídaném“ a jindy pochrupující pomalé tempo událostí začalo rhûngarotským pamětníkům připomínat rok 2779 T. v. (šestnáct let nazpátek), kdy město nečekaně dobyl elitní vojenský oddíl Esgarothu. Proč? Mazaný princ Aleth se totiž následujícího dne rozhodl vsadit vše na jednu kartu, využít momentální převahy, dát dohromady celou svou armádu a s beranidlem zaútočit na Mieleninu Východňanskou čtvrť a farmy. Obojí se nacházelo za řekou. Jeden most tehdy propojoval Esgarotskou a Východňanskou čtvrť (obě na straně Mielen) a druhý spojoval právě farmy před Východňanskou čtvrtí s druhým břehem jen kousek od zdí Trpasličí čtvrti (na straně Aletha). Právě tudy Alethovci přitáhli.
Ač obránci drželi město hrdinně, zanedlouho byla brána proražena. Mielenovci zůstali bez šancí k další obraně. Dokonce i sama princezna musela uprchnout mimo město. Zdálo se, že princ Aleth dosáhl drtivého vítězství a že občanská válka je u konce. Mieleniným sabotérům se mezitím sice podařilo podpálit Učenou společnost (k velké radosti alchymistů z Experimentální společnosti na Mieleniné straně), ale to byla jen malá nálepka za ztrátu princeznina hlavního sídla.
K překvapení všech ale v bitvě zmizel samotný princ Aleth. Stál za tím nejbližší spolupracovník princezny Mielen, rádce Ignác, u kterého se zdálo, že často spíš jedná podle svého uvážení, nežli podle pokynů princezny. Povedlo se mu na mostě mezi čtvrtěmi překvapit nepřipraveného Aletha. Princovo bezvládné tělo i s Ignácem zmizelo pod vodou. Obyvatelé šli večer spát s novinou, že princ padl v boji.
Tato zpráva ale nebyla úplně pravdivá. Princ byl téměř mrtvý nebo snad úplně mrtvý, ale jeho tělo plulo po řece až do Věčných zahrad, elfího městečka nedaleko Železného Rhûngarothu. Městečko zůstalo v občanské válce věrné Alethovi, a tak se zde se podařilo prince přivést ke vědomí. Mezitím byla na údajného vraha Ignáce vypsána odměna a prakticky celé město mělo za cíl ho chytit. Ignác byl však vychytralý a velmi zkušený ve skrývání. Většinu svého času strávil ve Východňanské čtvrti (ta zůstala nakonec nedobyta) v kovárně runového kováře Roara v druhém patře, kde měla své doupě a dílnu šílená alchymistka Rewi Risc, zakladatelka Experimentální společnosti fungující pod heslem „Co si uvaříš, to si vypiješ.“ Navíc Ignáců se ve městě pohybovalo hned několik, včetně pár zvířat s tímto jménem, což pátrání nečekaně komplikovalo.
Již ne zesnulý princ Aleth přišel den po své údajné smrti v plné síle do města a ujal se energicky opět vlády. Záhy se vydal jednat se svojí sestrou Mielen o odevzdání Esgarothské čtvrti pod jeho správu a odvádění pravidelných poplatků například z výnosů farem. Po drtivé porážce předchozího dne princezně Mielen nezbylo nic jiného než podmínky přijmout, pokud chtěla zachránit zbytek obyvatel.
V celém městě tak nastal ostražitý mír plný nedůvěry, která byla rozhodně oprávněná. Smrt by ve městě byla mnohem častěji k vidění, nebýt lazaretů obou stran. Když započala občanská válka, tehdy jednotný lazaret se rozdělil na Thannedovy léčitele královské a Badimovy felčary městské. Vztahy mezi stranami byly velmi napjaté a k úhonám docházelo často. Velitelka Alethovy rozvědky si uvědomila význam léčitelů a vyslala dva zabijáky v ukrytí, aby se zbavila felčarů na straně královny, ale hlavně, aby zavraždili mistra léčitele Badima. Vrahové infiltrovali lazaret a podařilo je jim pobít veškeré léčitele. Díky rychlé reakci ostatních měšťanů se podařilo všechny zachránit z kritického stavu, až na jednoho felčara, mistra Badima.
Do večera se obyvatelstvo Esgarotské čtvrti evakuovalo za řeku do Východňanské čtvrti, která zůstávala pod kontrolou princezny. Esgarotská čtvrť byla vyklizena do posledního hrníčku a korbele v hospodě. Vše bylo přestěhováno za řeku do Východňanské čtvrti.
Mezitím ve Věčných zahradách zažívali všichni krušné časy. Na Zahrady totiž zaútočila rozzuřená bytost stromovitého vzezření, snad jeden z bájných entů, který byl nespokojený s jednáním elfů. Ti totiž ponechávali zdejší magické zřídlo znesvěcené, což bylo důvodem, proč byli oslabeni i čarodějové a do bojů se nezapojovali.
Zdálo se, že bude první klidná noc. Ale ne. Obyvatelé města Rhûngaroth se probudili uprostřed noci s hrůzou v očích. Na město se řítily temné bytosti. Některým došlo, že to oni nejspíš dokázali zabít draka, který posledních deset let spal v jeskyni za městem a strážil svůj prsten, jeden ze Sedmi, pro který si přišel před lety. Temným bytostem nebylo možné se proti nim nijak bránit. Jediná možnost, jak se zachránit, bylo nalézt čaroděje v modré kápi, který dokázal tyto temné bytosti zahnat. Mnohým obyvatelům se to podařilo, avšak ti, kterým se nepodařilo uprchnout, se ráno probudili s hrůzou v očích a strachem ze smrti.
Ráno se na Alethově straně města začalo zhurta. Z paláce se ozýval řev. Prince v noci snad posedl jeden z nočních běsů, a ten proto nebyl věru v nejlepším stavu. Vše pokračovalo vzpourou vedenou kapitánem stráže, jenž odmítal uvěřit, že princ žije bez pomoci černé magie, neboť ho viděl ležet mrtvého v tratolišti krve. Po prudké výměně názorů na hlavním městském náměstí, kdy princova rozvědka nenápadně uplácela přihlížející, aby se postavili na jejich stranu, se strhla potyčka mezi královskou armádou a městskou stráží. V klíčový moment ale část strážných zaváhala, čehož využilo vojsko a vzbouřence dílem pozatýkalo a dílem pobilo. Polomrtvý kapitán byl odvlečen do paláce, kde ho ošetřili, aby byl schopen vypovídat. Kapitán však nebyl dobře prohledán. Ten této situace bleskurychle využil k odpravení maršála a prince Aletha. Královská rada rychle řešila, co s tím. Smrt prince se nedala tajit dlouho, navíc v paláci bylo stále mnoho pozatýkaných strážníků věrných zrádnému kapitánovi stráží. Padlo proto kontroverzní rozhodnutí – po letech opět zapálit oheň pod velkými kamny umístěnými nedaleko cel, které se využívaly v časech vzpour. Většina strážných proto byla pobita a jejich těla nebyla nikdy nalezena.
Obyvatelé města těmto rvačkám přihlíželi se vzrůstajícím zoufalstvím. Do tohoto zmatku přiběhli dřevorubci a rybáři s děsem ve tváři, vykřikující cosi o temných přízracích před branami. Část obyvatel to tehdy donutilo přehodnotit své politické preference a přestěhovat se na Mieleninu stranu. Avšak ani na Mielenině straně to během dne nebylo zcela v poklidu. Tak například: Šílená alchymistka Risc se po „procházce na pivo“ se dvěma známými vracela do Východňanské čtvrti. Byla přitom indisponována kvůli rozřezané ruce a noze. Prý spadla v budově, kterou si prohlížela, a několikrát se pořezala o kusy dřev. Kvůli svému zranění vyslala své učedníky pro nějakou přísadu do ruin nedaleko za městem.
Mielen ale už mezitím vyjednávala s ex-kancléřem Joviánem o podmínkách sjednocení města. Přestože si obě strany pochopitelně příliš nedůvěřovaly, vše proběhlo hladce a večer už Mielen vstoupila slavnostně do královského paláce, kde ji přivítala nová královská rada, složená napůl z Alethovců a napůl z Mielenovců.
Ani obyvatelé Věčných Zahrad neměli v těchto dnech klid. Ačkoli se konfliktu mezi královskými sourozenci moc neúčastnili, měli jiných problémů dost. Poté, co se jim ve středu města objevil výše zmíněný ent, který požadoval nápravu jejich chování, konečně odhalili, co se vlastně děje. Ačkoli se to zdálo nemožné, v okolí města se evidentně objevili černokněžníci, služebníci Saurona, kteří již nějakou dobu svou temnou mocí znečišťovali zřídlo světlé magie umístěné pod samotným městem. A jako by toho nebylo málo, starostka Tiliel omylem propojila svou životní energii se zřídlem, když se pokoušela s jeho pomocí vybudovat magickou ochranu obyvatel jejího města. Nakonec došlo k nejhoršímu. Černokněžníkům se podařilo otrávit zřídlo a mohli tak proniknout do podzemních katakomb, aby mohli dokonat jeho zničení. Obyvatelé Věčných Zahrad se tak museli vydat za nimi, aby zachránili nejen samotné město, ale i starostku, která upadla do bezvědomí a pomalu jim umírala před očima. Obě skupiny postupovaly temným labyrintem plným magických pastí a iluzí. Nakonec se však skupině elfů, kterým přišli na pomoc i čarodějové a další přátelé, podařilo černokněžníky porazit a zřídlo očistit. Ale za strašlivou cenu. Jeden z účastníků výpravy musel obětovat svou životní energii, aby zvrátil otravu temnými silami. Rytíř Jeremy tak nahradil původního strážce, který již byl svým úkolem vyčerpán a předal toto prokletí někomu, kdo ho byl hoden. Věčné Zahrady byly zachráněny.
V novém dni znovusjednoceného města vyplula na povrch hromada problémů a povinností. Nově se role královského alchymisty zhostila Rewi Risc z Experimentální společnosti, ač nevypadala, že je zrovna plně při smyslech. Připravovala se i další, neméně nezbytná součást městského života, a tedy volba nových radních, jimž bude svěřena správa města. Role královského léčitele zůstala naopak neobsazena, neboť léčitel z Alethovy strany, Thanned Flakónek, se rozhodl odejít na odpočinek. Badimovi z Mieleniny strany toto místo svěřeno nebylo. Ten byl zprvu považovaný po útoku na léčitelnu za mrtvého, nyní byl ale k překvapení všech znovu plný energie (ač lehce bledý), běhal po městě a ošetřoval lidi. Později ale vyšla najevo pravda o jeho životě neživotě, v tu dobu známá jen nemnohým.
V kontrastu s předchozími dny se ale jednalo o poklidný den, a to i přesto, že bylo město napadeno skřety v čele s olog-haiem. Ti se dostali až do samotného srdce města, kde je však nově energií nabitá městská garda zastavila. Aby problémů nebylo málo, prokopali se do Učené společnosti jezevci medvědího vzrůstu, což mistra alchymistu Olivera, který málem dostal infarkt, donutilo k radikálnímu rozhodnutí, že se v zahradě vytvoří kamenná podlaha a květiny a bylinky budou přesazeny do květináčů. Na první pohled výstřední plán měl racionální odůvodnění, vezmeme-li v úvahu, že různé přízraky, občanská válka, zkazky o velkých železných koních a další příšernosti zabraňovaly alchymistům v cestách pro bylinky.
Další den byl konečně „po rhûngarotsku poklidný“. Podařilo se mimo jiné vyřešit první z mnoha povinností: Po předvolební debatě a volbách byla konečně ustanovena nová městská rada. S těsným výsledkem patnácti a šestnácti hlasů vyhráli novinář Taul Charta a rybář Womburk Půlručka. Oba se velmi rychle zhostili svých rolí a začali jednat.
Povinnosti se na radní začaly valit ze všech stran. Být pozorný vůči útoku skřetů, vyřešit krádež pokladnice z Rychlého Osla a vyšetřit tragickou zprávu o úmrtí novinářky Erm, která se pravděpodobně nachomýtla k události, o které vědět neměla. Nejspíš to mělo souvislost s drby o podplácení voličů. Právě smrt novinářky vedla k tomu, že byl do vězení uvržen právě radní Taul Chart, který byl podezřelým z vraždy oné novinářky. Radní sice svoji vinu odmítal, avšak neměl nejspíš čisté svědomí, protože z vězení vzápětí utekl. Po cestě ještě zabil jednoho nebohého stavitele.
Město nemělo klidný den. Do rukou runového kováře Roara se od karavany dostal zvláštní meč, který si skoro žil vlastním životem. Jediný Roar s ním vycházel dobře a snažil se ho držet na uzdě. Prokleté ostří mu také začalo šeptat, že ve městě se pohybuje temné stvoření nečisté magie. Kovář se vydal pátrat po onom „stvoření“, až po několika dnech zjistil, že se jedná o energického a velmi schopného léčitele Badima, chvíli považovaného za mrtvého.
Nikdo nevěděl, že Badim měl již dlouhou dobu své vlastní plány a kontakty. Mnohá léta skrytě spolupracoval s černokněžníky a uzavřel s nimi smlouvu, že kdyby měl snad někdy padnout, přivedou ho zpět k životu. Jeho smrt pár dnů zpátky při zátahu Alethovy rozvědky tedy nebyla nechána bez povšimnutí. Černokněžníci jeho tělo schovali do zákoutí lazaretu a provedli tehdy oživovací rituál na mistra léčitele. Badim opět povstal, aby mohl léčit a opatrovat své měšťany. Pár dní se lazaretu skutečně dařilo a zachránil nespočet životů, navzdory tomu, že jejich mistrem byl nemrtvý.
Léčitel neléčitel, vydal se runový kovář Roar zničit Badima a když ho našel, málem ho jednou ranou zabil. Avšak Badim se stihl vyhnout a utéci. Po dlouhé honičce napříč městem, která končila v hlubinách lesa, kovář Badima nakonec dopadl, a neboť bylo pravděpodobné, že nad nemrtvým mají nekromanti stále moc a mohou mu udílet ve jménu Saurona rozkazy, skončil Badim bez hlavy a spálený na prach. Následoval také hon na ony nekromanty, kteří se léta skrývali ve městě jako hrobníci. Ten ale už tak úspěšný nebyl.
Rhûngarothem toho dne také prošel pohřební průvod v čele s princeznou Mielen. Vojáci královské armády nesli na ramenou tělo mrtvého princeznina bratra Aletha. Mielen zároveň nařídila, aby byl Aleth pohřben žehem stejně jako jejich matka, zesnulá královna Golvin Naegril-Mrkvičková. Podle Mielen byl Aleth v mnohém podobnější své matce, nežli svému otci. Popel z pohřební hranice byl shrabán do urny a zesnulý princ byl uložen do hrobu mezi krále Aloise I. a kapitána Helgima, hrdinu z doby okupace Esgarothem.
Pozadu nezůstaly ani přípravy korunovace Mielen na královnu. Chybělo ale to zásadní: Mrkvičkova koruna. Přestože na pátrání bylo vyhrazeno mnoho sil, chyběl mnoha pátračům ten pravý zápal. A tak nakonec podivně zakletou korunu získala obyvatelka Věčných Zahrad, hlavně proto, že jako jedna z mála o korunu doopravdy projevila zájem. Ta měla mezitím nádhernou svatbu ve Věžných Zahradách. Samotné vydání koruny bylo nicméně poměrně dramatické; obě strany nebyly s to se dohodnout. Nakonec však zavládl zdravý rozum, nebylo použito mečů a koruna byla vydána.
Před městem se také začali objevovat zvědové esgarotské hlídky, kterých se obyvatelé Rhûngarothu báli, že snad zaútočí jako před šestnácti lety, neboť princezna si nechtěla vzít esgarotského prince (syna v Rhûngarothu vychovávaného Theothaina I.), kterému byla přislíbena. Zdál se jí totiž příliš mladý.
Obavy se ale nakonec ukázaly být liché. Do města dorazila esgarotská delegace v čele s královnou Ithlien, která přijela na slavnostní korunovaci královny Mielen. Zajímavostí bylo, že s delegací dorazil také známý rhûngarotský léčitel Tříska, o kterém se myslelo, že je již bezmála deset let mrtvý a který měl svůj hrob na zdejším hřbitově.
Korunovace samotná proběhla klidně, až na poslední zoufalý pokus jednoho dlouhovlasého nápadníka dostat se přes vojáky k Mielen a opětovně ji požádat o ruku. Korunu nové panovnici nasadil na hlavu kancléř Felahir. Pozorným přihlížejícím přitom neuniklo, že jí ve stejný moment předal také několik hracích karet, přičemž málokdo věděl proč. Princezna byla nicméně korunována a město nyní leží v rukou královně Mielen Mrkvičkové, dcery milovaného krále Aloise I. Mrkvičky. Její vláda byla známa jako vláda poklidná, plná míru a prosperity.
Lucka N. (Wolfy), doplnili Ježíšek, Minreth a Janča