Na jih od Železných hor již patnáct let roste město Železný Rhûngaroth. Za svoji krátkou historii se stihlo osamostatnit, zvolit si krále, být obsazeno ziskuchtivými sousedy, uzavřít mír a dle dohod vybrat sousednímu esgarotskému králi Theothainovi I. jeho choť. Město vstoupilo do patnáctého roku svého života. Psal se rok 2785 Třetího věku, ale konec těch časů přicházel…
Předznamenalo jej hned několik událostí. Šeptandou se k rhûngarotskému lidu doneslo, že se král Alois loni na podzim pohádal se svojí ženou, obávanou i uznávanou válečnicí Golvin Naegril. Pod královnu totiž spadala rozvědka země, a ta, dle krále, předchozí rok překročila své hranice. Snahu prosadit na esgarotský trůn kandidátku věrnou své choti by král ještě přešel, byť s metodami plně nesouhlasil, avšak pokus jednoho z agentů zajmout či zabít kapitána královských hraničářů a přítele nové esgarotské královny Ithlien již král ignorovat nemohl. Se svým Sluníčkem si tedy promluvil a ba co hůř, následující hádku čestnými způsoby a přesvědčivými argumenty vyhrál. Rozvědka tak nyní spadala přímo pod krále a královnina moc nad říší ochabla.
Další změnou ve správě říše byl odchod dlouholetého kancléře Joviána Černopláště spolu s princem Theothainem do Esgarothu. Nahradil jej dosavadní dlouholetý městský radní elf Felahir. Spolu s odstoupením dalšího z radních Chingise Altana Qoiora proto byly vypsány volby do městské rady, které v průběhu roku vyhráli Štěpán Listný, jeden z novějších obyvatel města, a Erwon Wiston, mocný spolumajitel Královské obchodní společnosti. Hostinský Eturi Baratur zůstal tradičně v těsném závěsu na třetím místě.
Královstvím ale brzy otřásla především jedna událost. Královna Golvin Naegril se na podzim loňského roku vydala do katakomb pod městem, kde ji – navzdory jejímu bojovému umu – přepadli a zajali skřeti. Král Alois vyslal na její záchranu několik vojenských výprav, avšak žádné se nepodařilo až do léta dalšího roku ztracenou královnu najít.
A právě v takových časech zamířila opětovně ku městu tradiční karavana. Poutníci si stěžovali na stav cest; ostatně nemohli jít přímo k městu, ale po jiné, delší silnici. Právě zde je přepadl jeden ze skřetích kmenů. Ze smrticího nebezpečí je nevysvobodil nikdo jiný, než sám pan král. V jeho doprovodu noví obyvatelé přišli do města, kde král učinil prohlášení – tomu, kdo najde jeho milované Sluníčko, tedy královnu Golvin a matku jeho dětí Aletha a Mielen, tomu král splní jedno jakékoli přání. U maršála Thidase se již brzy začali shromažďovat zájemci, kteří chtěli vyrazit na toto dobrodružství.
Město mezitím žilo svým poklidně-neklidným životem. S návratem krále do města se toho ve správě země mnoho nezměnilo. Městská rada se snažila řešit nedostatek financí zavedením rhûngarotské evidence tržeb, kdy každý, kdo vydělával, měl vést své účetnictví a platit dvacetiprocentní daň z příjmu vybíranou každý druhý den. Oproti předchozím dobám výběr daní skutečně alespoň trochu fungoval. V radě byl od počátku nejvíce iniciativní Jetelvěd Čapička, původem alchymista z Učené společnosti. Štěpán Listný byl ve funkci nový a Erwona Wistona zaměstnávaly záležitosti, o kterých teprve bude řeč. Královská kancelář nedostatek financí řešila taktéž, ale k výběru královských daní nedošlo zčásti kvůli tomu, že se noví úředníci domnívali, že ve městě daně vybírat nemohou. Neutěšenou finanční situaci ilustroval i výrazný pokles oběhu stříbrné a měděné mince.
Na příchod nových obyvatel reagovala starostka Věčných Zahrad Tiliel. Ta se v nově postaveném elfím městečku, založeném nedaleko hlavního města frakcí Lesní společenství a vybaveným privilegii od krále Mrkvičky, rozhodla uspořádat charitativní maškarní bál. Úroveň hodokvasu byla vysoká, přítomna byla živá hudba, tombola a po rhûngarotsku i tradičně vražda. Výtěžek z bálu následně směřoval na podporu chudých.
Že klid ve městě je jen zdánlivý a pod pokličkou válčí o moc a vliv nejrůznější síly, bylo jasné nejpozději od chvíle, kdy byl nalezen mrtvý kapitán stráží rytíř Finur, který se do funkce dostal zprvu jako kolaborant během esgarotské okupace v roce 2779. Následně byl jedním z vůdců převratu, stál za rozbitím několika odbojových skupin a ve funkci vydržel dohromady neuvěřitelných šest let. O jeho nástupci dlouho nebylo rozhodnuto, ale na vyšetřování jeho vraždy se brzy usilovně pracovalo.
Aby toho nebylo málo, došlo další den k potyčce mezi bratranci Wistony, kteří vedli Královskou obchodní společnost. Erwon a Broddr se střetli na mostě vedoucím do Rhûnské čtvrti. Broddr se měl přidat k republikánskému odboji, za což měl pykat. Do rodinných záležitostí se ale připletl procházející královský maršál Thidas. Došlo k jeho napadení, načež v boji zemřelo několik lidí. Raněný Broddr zmizel, paradoxně poté, co se proti němu postavili muži, které najal, aby chránili jeho bratrance Erwona. Souběžně s touto událostí se po městě začaly objevovat republikánské letáky, které při své obchůzce po městě strhával osobně pan král i se svými šestiletými dětmi.
Bitka na mostě měla brzy svoji dohru. Královským vyšetřovatelům na situaci nesedělo hned několik věcí, a tak byl městský radní Erwon Wiston zatčen. Zdálo se, že z většiny obvinění bude vysekán svým právníkem, a to až do okamžiku, kdy se do věci vložil osobně pan král. Broddra Wistona proti zákonům jeho bratranec nechal těžce raněného odcestovat z města. Pan král zprvu naznačoval, že by radní Erwon mohl dostat milost, protože měl podíl na rozbití jednoho z odbojů, ale jeho naděje pohasly, když se podařilo vykopat Broddrovo tělo a spojit Wistona s vraždou kapitána stráží Finura (učiněné proto, aby Wiston ovládl celou Královskou obchodní společnost, ve které měl Finur podíl). Vězeň byl odsouzen k trestu smrti, avšak po oficiálním soudu začal ještě druhý výslech okořeněný lektvarem pravdomluvnosti. V něm se Erwon Wiston přiznal, že se spojil s republikány, které chtěl po revoluci podrazit a stát se diktátorem. Vyšetřovatelům proti své vůli vyzvonil své kontakty včetně spojky s republikánským odbojem. Takřka v poslední chvíli se tak královským podařilo zjistit vše potřebné a odvrátit do detailu připravený puč, na jehož odražení by monarchisté jen těžko sbírali síly. Velký zátah na hospodu U Zazobané slepice přistihl spiklence čekající na signál od zajatého vůdce. Vlna zatýkání se přelila přes celé město. Když byli zajatci vedeni do žaláře v paláci, vmísilo se však mezi ně několik republikánů, kteří byli stále odzbrojeni. V paláci došlo ke krvavé řeži, mnozí služebníci krále byli raněni, avšak vzpoura byla utopena v krvi. Království přežilo a zbytky tohoto odboje zničilo v následujících dnech. Patřil mezi ně i například Stefon Lionel, kapitán stráží jmenovaný po smrti rytíře Finura, který se do městských dějin zapsal krátkostí doby, po kterou tento úřad zastával (další den skončil na popravišti).
Život některých spolků a komunit ve městě nicméně dál plynul svým pomalým životem. Cech rybářský řešil chybějící cechovní listinu a věnoval se rybolovu, což vedlo dočasně k vylovení všech ryb v řece (zbyla na zvláštní druhy ryb bohatá jezírka), Důlní stráž verbovala nové členy a věnovala se svému dolu, Cech stavitelů nestíhal stavět dveře (po městě se hledaly i jedny hobití, kulaté dveře, které někdo odcizil, tedy přesněji odkutálel) i další příslušenství. Z postu městského léčitele poté odstoupil dlouholetý léčitel pan Tříska. V této funkci jej nahradil Badim Šourek, výuku léčitelů si vzal na starost mistr Thanned Flakónek. Noviny mezitím přinesly zprávy o tom, že se králi Theothainovi I. a královně Ithlien v Esgarothu narodila dvojčata, přičemž se ve městě vyskytla fáma, že se jednalo o enty (přirovnání „kluci jako buci“ tedy dostalo úplně nový význam). Pozornost vzbudila i skupina Vrchovců, jejichž zvyky mnohé Rhûngaroťany vyváděly z míry.
Popravy republikánů vyústily i v další volby do městské rady. Na místo po Wistonovi se hlásil hostinský Eturi Baratur z hostince U Rychlého osla, zástupce Rybárny a člen rodu Evergardenů z Věčných Zahrad. Volby po letech pokusů konečně vyhrál první jmenovaný, a tak byla rada opět kompletní.
I za hradbami města bylo neklidno. Hraničáři, vojsko i další dobrodruhové totiž mezitím čelili stále silnějším skřetím kmenům, kteří přes království procházeli. Nutno podotknout, že se Rhûngarothu obvykle dařilo s tímto nebezpečím vypořádat velmi rychle. Proslulým se stal zejména gondorský voják s velkou modrou pavézou, který s kamennou tváří a s lehce znechuceným výrazem likvidoval skřety tak, že si vysloužil přezdívku „deratizátor skřetích kmenů“. Teprve později se dařilo skřetům svádět se silami království vyrovnané souboje, ba dokonce vypálit a na čas dobýt městečko Věčné Zahrady.
Do osudů Rhûngarothu mezitím zasáhl ještě jeden z dalších odbojů. Se zpožděním se na venkov donesly zprávy o krvavé řežbě v paláci. Vysloužilá buňka starého odboje působícího ještě z dob Triumvirátu (osm let zpátky) vyrazila rychle do města, aby využila svoji možná poslední šanci na revoluci. Přes počáteční úspěchy, kdy se podařilo z paláce osvobodit ještě neupálené sympatizanty a na chvíli zajmout i princeznu Mielen, skončil odboj neslavně. Podařilo se mu sice krále Aloise přesvědčit k uspořádání referenda o zachování monarchie, které král nezrušil ani poté, co jeho šikovná dcera věznitelům utekla, avšak všichni odbojáři skončili v době referenda v zajetí, aby byli následně popraveni či upáleni. Odboj skončil mimo jiné neslavně i kvůli prosté náhodě – když odbojáři přišli poprvé do města, s nimi nesouvisející skupina anarchistů zrovna rozšířila republikánské plakáty, které si vyšetřovatelé spojili právě s tímto odbojem (o utajené skupině anarchistů neměl po celý rok nikdo ani tušení).
V lesích okolo Rhûngarothu se i přes stupňující skřetí přítomnost odehrávaly i jiné příběhy. Jeden z nich se týkal mallornu, elfího stromu, který skryt zrakům rostl v hlubokém lese. Dřevorubci jej chtěli pokácet, avšak elfové z Věčných Zahrad byli proti. Ba co víc, podařilo se jim pomocí elfí magie strom probudit k životu a získali tak stromového strážce, který jejich sídlo ochraňoval.
Před kanceláří se mezitím tvořily dlouhé fronty, jak lidé čekali, až budou moci odhlasovat v referendu o zachování monarchie. Pořádala jej společně královská kancelář a městská rada a dopadlo poměrně přesvědčivě: o jedenáct hlasů vyhráli stoupenci monarchie. V průběhu hlasování se nicméně ztratil seznam voličů a hlasů bylo nějak více, než mělo, před hlasováním se navíc ztratilo královské razítko, kterým byly opatřeny hlasovací lístky. Další vydání novin, které vyšlo až v „Ten den“ (více později), se objevilo v monarchistické i republikánské verzi, přičemž ve druhé jmenované se jasně říkalo, že došlo k falšování ze strany monarchistů. Až o několik let později se zjistilo, že situace byla úplně jiná – radní Čapička dával za vinu králi své nesmírné utrpění během esgarotské okupace a upřímně si přál republiku. Přestože do urny vhodil přes dvaadvacet republikánských lístků, tak vyhráli stále stoupenci monarchie. Král měl tedy po potlačení odbojů ve městě skutečně vysokou podporu.
Brzy však mělo město jiné starosti než pokusy o převrat. K Rhûngarothu totiž dorazila velká skřetí armáda, která se předchozí dny sbíhala ze všech stran. Vedena velkým náčelníkem-sjednotitelem zaútočila napřed na most spojující Rhûnskou a Trpasličí čtvrť. Ten byl ale po zničení rychle nahrazen záložním lanovým mostem a Rhûnská čtvrť tak mohla být evakuována. Skřetí armáda se sice stáhla, ale plameny šlehající z Věčných Zahrad a křičící uprchlíci nenechali nikoho na pochybách o tom, kde skřeti jsou. S příchodem večera se nepřátelská armáda opět přiblížila ke městu. Těsně před nimi se vrátila i výprava, která se vydala dříve pátrat po královně Golvin. Její členové s sebou nesli podivnou skřetí malbu, která zprvu nedávala nikomu smysl. Mnozí členové výpravy byli naprosto otřesení. A brzy bylo jasné proč.
Skřetí armáda dorazila před město, které oblehla. Poté se k bráně přiblížil samotný náčelník, skrývající se pod maskou, jež zdobila všechny skřetí vlajky i propagandu, kterou skřeti v předchozích dnech ostentativně lepili na rhûngarotskou bránu. Náčelník si sňal masku a všem přihlížejícím se zatajil dech. Skřetím náčelníkem-sjednotitelem nebyl totiž nikdo jiný než samotná královna Golvin. Alois Mrkvička ze sebe dostal jen „Sluníčko?“
Druhého dne z rána se manželé setkali na bitevním poli znovu. Alois Mrkvička se snažil manželské rozepře ještě naposledy vyřešit po dobrém, ale královna jej několika ranami napadla. Vypukla bitva, při které se město snažilo prolomit obléhání. Přes počáteční neúspěchy převzala královská armáda (podpořená hraničářským sborem a městskou a důlní stráží) rychle iniciativu a spolu s posilami z Esgarothu skřetí armádu na hlavu porazila. Vybraný oddíl hraničářů poté vystopoval prchající královnu a tu usmrtil, načež bylo za přítomnosti krále její tělo kousek za městem spáleno.
Přestože králův žal byl veliký, nebyl čas na truchlení. Do města totiž oficiálně vstoupil král Theothain I. s královnou Ithlien a s doprovodem. Přišli již dříve s vojskem, které pomohlo v bitvě, nyní však vstoupili na oficiální návštěvu při příležitosti křtu svých dětí. Za kmotry nakonec šel kapitán hraničářů Myre a bývalý rhûngarotský kancléř Jovián.
Brzy se také rozšířilo několik teorií o tom, co se stalo s královnou Golvin; postupně se ale začalo věřit, že doopravdy zemřela. Spekulovalo se také o tom, jak se vůbec mohlo stát, že se rhûngarotská královna stala vůdcem skřetů. Největší podporu si získala verze, která poukazovala na to, že královna byla vždy taková děsivá, mlčící, a zcela otevřeně chtěla vždy moc. Když jí král tuto moc sebral, nevěděla, co má dělat, ale ke svému manželovi nyní cítila jen hluboké opovržení. Je nicméně pravděpodobné, že když se vydala do katakomb pod městem, byla skutečně skřety přepadena, avšak dokázala porazit jejich náčelníka. K jejímu překvapení nejspíš skřeti vycítili její temné myšlenky a poté, co padla hlava jejich vůdce na zem, začali královnu poslouchat. Té se tak otevřela nečekaná cesta k moci. Zda to však bylo přesně takto, to se nikdo nedozví.
V učeneckých kruzích v těch časech plynul život pomalu dál. Sháňku po marmeládě nečekaně nahradily závažnější problémy. Nebylo jím nic jiného než nějaká, nejspíše po nepovedeném experimentu vypuknuvší nemoc. Ta zasáhla členy Učené společnosti i léčitelny. Nebyla nakažlivá, ale zasáhnutým se na kůži tvořily malé modré krystalky. Pátrání po léku je za pomoci pana Třísky zavedlo do okrajové části Temného hvozdu, kde našli starou budovu, dříve nejspíš knihovnu, obývanou snad dříve elfy či trpaslíky, nyní děsivými houbovými stvořeními. Výpravě se podařilo za ticha sehnat potřebné byliny. Největší výzva však čekala až na konci, po obdržení všech ingrediencí. Průvodce výpravy byl totiž porostlý nesmírně léčivou houbou. Brzy však vyšlo najevo, že průvodce jí nebyl jen porostlý, ale přímo prorostlý. Alchymisté a léčitelé se rozdělili na ty, kdo chtěl lék pro záchranu vzít i za cenu zabití průvodce, a ty, kteří se tomu snažili zabránit. Došlo k pokusu o jeho zabití mistrem léčitelem Thannedem a vzájemnému znegování různými bylinami a lektvary. Poté, co se všichni uklidnili, přijal rozhodnutí sám pan bývalý městský léčitel Tříska a svého bratra zabil. Výprava se poté v chmurách vydala zpět do Rhûngarothu…
A pak nadešel Ten den. 21. srpna roku 2785 Třetího věku, datum, které dodnes v Rhûngarothu zná každý. Vše začalo již ráno. Královské a městské radě došly dopisy napsané přímo králem Aloisem I. Mrkvičkou. Několik neúspěšných pokusů o převrat včetně fiaska se zajmutím královy dcery Mielen spolu se zničující zradou Golvin, královy ženy a matky jeho dětí, obléhání města skřety a následná smrt Golvin z rukou králových vojáků, to vše dovedlo krále k rozhodnutí odcestovat na hrad v pohraničí, kde by si mohl v klidu s Alethem a Mielen promluvit o činech jejich maminky. Z dopisů adresovaných královské i městké radě však vyšlo najevo, že král ale odešel i s dětmi neznámo kam, nechce být vyhledán (nebude-li království v opravdu nouzi nejvyšší) a vládu nad zemí svěřil právě této společné radě. Ponechal na ní, zda podrží jeho potomkům korunu po dlouhých deset let, než oba dva dospějí.
Rada byla zprávou otřesena. Jak se brzy ukázalo, neměla mnoho času na rozmyšlenou, neboť zprávy o králově odchodu (či abdikaci?) prosákly do novin, které se rychle šířily po městě v republikánské i monarchistické verzi. Ty se lišily například výkladem dříve uskutečněného referenda o zachování monarchie nebo článku o pořádku/nepořádku v ulicích. Po vzoru gondorském tedy rada rychle svěřila královské pravomoci kancléři Felahirovi a jmenovala ho správcem království do doby, než princ a princezna dospějí.
Souběžně s tím však domlely boží mlýny i nad jinou příběhovou linkou. A totiž nad výpravou, která původně měla jít zachránit královnu Golvin! Dík pečlivému vyšetřování esgarotských rozvědčíků, kteří přišli do města o den dříve spolu se svým králem Theothainem I., se podařilo odhalit bílá místa v příběhu výpravy. Bylo by to dlouhé vyprávění, které se obtížně shrnuje; vraťme se ale o několik dní zpátky: Při pátrání po Golvin Naegril se výprava dostala až do dolu, který dříve patřil Rhûngarothu. Narazila zde pod dolem na skupinu trpaslíků, kteří nejspíš lovili v dávném podzemním trpasličím městě draka a s nímž chtěli od dobrodruhů pomoct. Ze společné dohody výpravy s trpaslíky sešlo v momentě, kdy trpaslíci výpravu zavřeli v místnosti s drakem. Ten jim umožnil odejít za podmínky, že mu do tří dnů vrátí prsten, který mu trpaslíci ukradli. Výprava skutečně začala pátrat po trpaslících a našla je hned nad podzemním komplexem. Naskytl se jim ale nečekaný pohled – největší z trpaslíků měl na ruce navlečený prsten a mluvil o jeho síle, zatímco stínal hlavy svých druhů. Výpravě se jej nakonec podařilo porazit. Prsten si však nasadil runový kovář a rytíř království Tasir. Mocí prstenu všem roztříštil zbraně. Vše, po čem toužil ve své kovárně, měl na dosah. Nakonec však odolal jeho moci. Výprava se rozhodla na draka podzemní komplex shodit a pohřbít jej pod zemí i spolu s tímto prstenem. Téměř se to podařilo, avšak poraněný drak se na poslední chvíli prorval na povrch, využil jednoho ze členů výpravy jako jednohubku a utekl na sever.
Byla to však celá pravda? Jak zjistili vyšetřovatelé, rozhodně nikoliv. Vyšlo najevo, že prsten nebyl v podzemí zničen. Tasir oklamal své druhy a tuto vzácnou relikvii vzal s sebou. Věřil si, že tento mocný artefakt, jeden ze sedmi prstenů, jež byl dán trpaslíkům, dokáže i přes temnou poskvrnu na něm ovládnout. A vskutku runový kovář udělal vše, aby prsten jeho mysl nedokázal otrávit. Sám král mu věřil, že s prstenem dokáže konat dobro, ale nově vládnoucí městská rada byla o poznání kritičtější. Dlouhá slovní vyjednávání byla zahájena po tradičním rhûngarotském způsobu, tedy omráčením, po němž následoval náhlý úprk do kovárny. Rada vyjednávala s Tasirem dlouho; radní chtěli trpasličí prsten, jeden ze sedmi, zničit. Dlouhá jednání zabrala velkou část dne, když tu…
Zvedl se vítr. Brzy se jednalo o vichr, borovice se třásly ve větru. A v dáli na obloze se objevila silueta. Někteří již podobný pohled viděli před patnácti lety, když nejznámější z těchto tvorů sežehl trpasličí království Erebor a město Dol. Byl to onen poraněný drak. Šel si pro prsten.
Několika ranami byla v suť proměněna celá Učená společnost. Část kovárny (tedy, spíše pevnosti) byla zničena také. Od ní se začal šířit požár. Mnoho budov bylo poškozeno, zhroutila se jedna stěna Rybárny. Štěstím bylo, že tato bestie sama o sobě nevládla dračím plamenem. Po chvíli se drak stáhl před město. Požadoval vydání svého prstenu, jinak že zničí město celé. Runový kovář Tasir bez váhání přistoupil a drakovi nabídl svůdný prsten. A drak si je vzal do žaludku oba – trpaslíka i s prstenem. Poté odletěl k severu se slovy, že s Rhûngarothem ještě neskončil… Město sčítalo ztráty a postupně se pod vedením rady pustilo do oprav. Od Esgarothu přiletěl holub se zprávou, že pomoc je už na cestě.
A tak skončily staré časy…
Minreth