Je léto roku 2780 Třetího věku, rok po událostech pátého ročníku. Do toho šestého, který se teprve odehraje, zbývají ještě čtyři léta (myšleno herní léta ve Středozemi). Ve Rhovanionu se stále vede válka mezi Železným Rhûngarothem a Esgarothem. Srdcové mlýny možná melou pomalu, ale jistě.
Povídka v mnohém navazuje na povídku Esgarothská dohoda, v malé míře též na Přátele z dávných časů a zbytek série Příběhů Srdcového esa.
Povídka má od jara 2021 také audioverzi, která je k nalezení zde.
Sir Simon z Frakolebu nahlédl do boční uličky. Nikde nikdo. Rychle se po ní pustil. Dnešek nebyl dobrý den. A přitom to zpočátku vypadalo tak nadějně! Jako člen Rady, která vládla od Dagobertova úmrtí Esgarothskému království, byl samozřejmě zván na jednu z mnoha slavností konaných na památku Dagobertových vítězství nad forvenostskými rebely. Mezitím došel na malou křižovatku. Jestli jej paměť neklamala, k podniku madam Rossalline Gallath to bylo doleva. Bylo jí dnes špatně, proto po dlouhé době vynechala tak významnou společenskou událost. A udělala rozhodně dobře. Simon se podíval na svoji pravačku – skrz improvizovaný obvaz už prosakovala krev. Všechno se zvrtlo. Byl si zrovna ulevit, když se to stalo, a to mu zachránilo život. Slyšel křik, řinčení zbraní. Jeden ze sluhů jej varoval a vypustil bočním vchodem, takže viděl, jak před honosnou vstupní bránou zrovna zabíjejí jejich esgarothské strážné.
Konečně. Přeběhl úzký mostek, jakých bylo Jezerní Město plné, a rázem byl u zadního vchodu do Rossallinina sídla. Rossalline mu určitě pomůže. Vždy na něj byla milá a hodná, byla to dáma par excellence, ať už to sousloví znamenalo cokoli. Důkazem bylo i to, že ve svém sídle založila sirotčinec.
Chtěl zaklepat na dveře, ale než to udělal, tak se samy otevřely. Uvnitř stála malá holčička. V ruce cosi svírala. Vypadala překvapeně. Když shlédla k jeho zkrvavené ruce, překvapení se změnilo ve vyděšení. Snad nebude křičet.
„Krásný den,“ pozdravil ji Simon a mírně se k ní předklonil, pokoušeje se o úsměv. „Potřeboval bych mluvit s madam Gallath, s Rossalline.“ Holčička trochu ucukla. Simonovi po chvíli došlo, že předklánět se k dívce poté, co se na hostině důvěrně seznámil s bečkou trpasličího piva, nebyl asi nejlepší nápad.
„Zavedla bys mne k ní, prosím?“ zkusil to ještě jednou.
Holčička ustoupila dovnitř a pokynula mu, ať ji následuje. Simon se vpotácel za ní. Došli ke dveřím. Z místnosti se ozývaly hlasy. Holčička zaklepala a ustoupila ode dveří. Zvuky kroků. A už před ním stála jeho oblíbená Rossalline!
„Madam!“
„Sir Simon z Frakolebu. Jak ráda vás vidím, Simone!“ odpověděla mu překvapeně. Jako obvykle měla úzký korzet kontrastující s její plnoštíhlou postavou. Pro tento večer zvolila „civilnější“ šat v podobě rudé róby doplněné zlatou broží.
„Rossalline, potřebuji vaši pomoc. Stalo se něco strašného!“ Rossalline sjela pohledem k jeho zkrvavené ruce a zatvářila se zděšeně.
„Co se vám stalo, Simone?“
„Někdo vpadl do paláce a začal tam jatka. Většina Rady i strážných je mrtvá.“ Její pečlivě namalované rty udělaly dokonale zděšené O.
„Och, můj drahý, pojďte se posadit dovnitř… Mám tu sice zrovna neočekávanou návštěvu, ale stejně bych vás brzy seznámila…“
Simon vstoupil do místnosti a svalil se na nejbližší židli. Teprve poté se rozhlédl. V místnosti byla ta nejpodivnější společnost, kterou by u madam Rossalline očekával. Tak především, nikdo z nich nebyl honosně oblečen, navíc neměli ani po jediném šperku či ozdobě! Ba dokonce prosté oblečení některých přítomných bylo již od pohledu zaprášené, místy rozedrané. Ošuntělý zevnějšek byl v ostrém kontrastu s luxusními šálky čaje od paní domu, které před sebou měli položené na stole. Na tváři madam Rossalline zachytil na chvíli nervózní pohled. Poté však nasadila svůj obvyklý úsměv, kterému prostě nemohl odolat. Z porcelánové konvice mu nalila čaj a podala mu jej. Simon přitom ucítil její silný parfém. Vše bude v pořádku.
„Nuže, abych vás představila, toto je pan Smítko,“ ukázala na mladého zrzka se samolibým úsměvem, „toto pan Bernard,“ pihatý dlouhán, „pan Skřipec,“ zarostlý prošedivělý člověk, od kterého by si sir Simon nenechal vyčistit ani boty, „a pan Hedvik Skägar-Mechůrka“, osoba zabírající prostor větší než ti tři předtím jmenovaní dohromady.
„No a toto je můj důvěrný přítel,“ představila jej Rossalline s rozmáchlým gestem ruky, „sir Simon z Frakolebu, jeden z předních členů Rady…“ Všichni zdvořile přikývli. Simonovi se sice moc nelíbilo, jakým způsobem Rossalline zdůraznila slovo Rady, ale možná se mu to jen zdálo. Vždyť s Rossalline se znal již tolik let a jak sama často říkala, byli přece důvěrní přátelé.
„Tedy, Simone, říkáte, že někdo vpadl do paláce Rady a…“
„Téměř všechny pobil. Ano. Naštěstí jsem si v tu chvíli zrovna odskočil a služebnictvo mne varovalo.“ Pár nervózních úsměvů. Trapné ticho.
„Tedy, je to jistě prekérní situace, do které jste se to dostal, Simone…“ ozvala se po chvíli Rossalline.
„To ano, má drahá. Ale myslím si, že do rána bude hotovo.“
„Oh, vážně?“
„Ano, pro podobné případy se nedaleko města vždy pohybuje alespoň jeden z oddílů naší esgarothské armády.“
„Oh.“
„Jakmile jim jako člen Rady pošlu zprávu, okamžitě zasáhnou proti těm jatkám tam venku. Nemáme se čeho bát, madam. Všechno dobře dopadne.“ Usmál se. Ještěže si na ten vojenský oddíl vzpomněl. Byl se sebou spokojený.
„Oh. Vskutku.“
„Jen by mne zajímalo, co za tím je. Jestli obchodní spory na Celduině s Rhûnem, nebo ten zpropadený Rhûngaroth…“
Tlusťoch jménem Hedvik upil ze svého šálku čaje. „Mám mu to říct, Pařáte?“ zeptal se, pohled upřen do porcelánového hrníčku. Z temného rohu místnosti, kam lampy nedosvítily, se ozvalo pobavené „Ano.“ Simonovi se to nelíbilo.
„Tedy, sire Simone z Frakolebu… Mám pro vás několik zpráv. Především bych vám chtěl pogratulovat, neboť jste v současnosti jediným žijícím členem Rady. Takže se z vás se smrtí posledního dalšího žijícího radního stal starosta města.“ Simon zamrkal. Než stihl něco říct, Tlusťoch pokračoval. „Jako takový jste v současnosti jediný, kdo může vydat vojsku rozkaz nebojovat.“ Na Simona to začínalo být trochu moc. Toho piva na hostině vypil vážně hodně. A bylo trpasličí.
„Proč bych to měl dělat?“
„Podívejte se,“ Tlusťoch se nuceně usmál, „pokud ten rozkaz vydáte a odpřisáhnete věrnost svému právoplatnému vládci princi Theothainovi, udržíte si své nově nabyté postavení starosty, ke kterému vám srdečně gratulujeme.“ Všichni přítomní přikývli.
„Theothain? Jako ten dolský princ, co ho tu rozporcovali deset let zpátky?“
„Jo, přesně ten,“ ozval se ten zanedbaný staroch, kterého mu Rossalline představila jako Skřipce. „Až na to, že ho nikdo nenaporcoval a nenaservíroval. To by můj synek nikdá neudělal.“
„Jednoduše – žije a je právoplatným králem tohoto města. Ostatně, kdyby nežil, nenašlo by se tolik lidí ochotných v jeho jméně toto město ovládnout,“ doplnil ho Tlusťoch.
Simon kroutil hlavou. Tohle nemůže být možné. Určitě se mu to celé jen zdá. Už nikdy nepít trpasličí pivo. Musel na slavnosti jen trochu přebrat. Ale krvavá rána v ruce jej bolela až moc na to, aby to mohl být jenom sen. Pak mu ale svitlo.
„I tak nevidím jediný důvod, proč bych s vámi měl spolupracovat. Jestli jsem doopravdy poslední žijící člen Rady, nemůžete mne zabít.“
„Jsem rád, sire Simone, že to zmiňujete.“ Postava stojící v temném koutě si přisedla k ostatním. Simon na něj soustředěně hleděl. Tu tvář odněkud znal… Aha.
„Neuvěřitelné. Takže je to celé jen bouda toho špinavého Železného Rhûngarothu, co se válí ve vlastní močůvce!“ rozezlil se Simon.
„Je potěšující vidět, že vás – i po takové době – neopustil talent pro diplomatické a kultivované vyjadřování, sire Simone,“ odpovídal mu ten druhý klidně. „Nicméně,“ pokračoval, „obávám se, že jste v tom – lidově řečeno – až po uši.“
„Jen řeči, Černoplášti. Nic víc, než banda keců,“ Simonův obličej dostával nezdravou barvu. Jeho oponent sáhl do náprsní kapsy a vytáhl svazek dopisů a podal jej Simonovi. Ten na ně vztekle pohlédl. Jeho písmo to nebylo. Ale znal ho. Ó ano, věděl, kdo to psal…
„…ve snaze uzavřít dohodu o rozdělení Království železnorhûngarothského – původně zakládali jen obchodní stanici – velké a bohaté království, které vydělává na nich – a to se esgarothské radě vůbec nelíbí – mají v plánu domluvit s nimi útok na Rhûngaroth – a jeho roztrhání na původní provincie – dohodu chtějí uzavřít za pět dní – celé jednání se má konat bez vašeho vědomí – doufám tedy, že vám toto varování – připravit se na blížící se útok – Černá bota…“
Zlostně přečetl první dopis. A pak řádku podobných, ještě mnohem horších. Všechno, co kdy řekl své důvěrné přítelkyni, jeho Rossalline, zřejmě alias Černé botě, to napsala jeho nepřátelům, s nimiž byl Esgaroth donedávna ve válce.
„Je mi to líto, Simone, ale pokud neuděláte, co Srdcové eso chce, budou tyto dopisy zveřejněny a vy budete popraven za vyzrazování státních tajemství prosté obyvatelce města, ve skutečnosti agentce nepřítele.“ Rossalline se na něj usmála a pak pokračovala: „Právě těmi vojáky, které jste chtěl do města povolat.“
„Na druhou stranu,“ chopil se slova opět kancléř Černoplášť, „pokud vydáte příslušné rozkazy a podepíšete tyto dokumenty, zajistíte svému městu mír, blahobyt, prosperitu i právoplatného vládce a dosáhnete značného kariérního růstu.“ Jeden z nich, asi se jmenoval Bernard, mu podal příslušné pergameny a namočený husí brk.
„No řekněte, Simone, kdy jste měl šanci udělat tolik dobra jedním podpisem?“ Rossalline se usmívala tak sladce. „Přece neuděláte žádnou hloupost, že…? A na ty dopisy vůbec nemusíte myslet – budou jen taková drobná pojistka, pane starosto.“
„Pojistka…“ Simon pokývl hlavou. Pak ještě jednou. „Pojistka…“
Podepsal.
Autor: Minreth
Vrátit se na pátý díl Příběhů Srdcového esa (šestý díl je pouze ve sborníku).