První ze série povídek napsané naším nadaným Pájou Efženem nás zavede do Železného Rhûngarothu v dobách, kdy město bylo ještě v plenkách…
Nad Železným Rhûngarothem zapadalo slunce. Stíny se prodlužovaly po ulicích a z temných koutů ubývalo denního světla.
Generál Tebboro, jeden z menších esgarothských vojevůdců, se předklonil v měkkém pohodlném křesle a s kritickým výrazem pohlédl na svůj talíř. Ta věc klidně mohla být výborný vepřový řízek, shodou náhod svým tvarem a velikostí připomínající malou chobotničku v oleji. Taky ale vůbec nemusela. Zamyšleně rýpl do chodu vidličkou a chvíli doufal, že se mu hlavonožec odplazí z talíře. Ani by se moc nedivil.
„Je to tady dost nóbl, co?“ usmál se vedle něj představitel Kupeckého svazu, podsaditý tlouštík, jehož celkový vzhled a vystupování prozrazovaly velice bohatého a o něco více arogantního byrokrata.
„Možná až moc,“ zabručel generál a rozhodl se přejít od jídla k vínu. Moc to nepomohlo.
Hostina, konaná na oslavu hladkého průběhu dostavby Železného Rhungarothu, byla událostí na tak vysoké úrovni, že většina ze zúčastněných přišla jen ze společenské povinnosti. Tebboro neměl takové akce rád – spousta malých porcí exotického jídla, ještě více namyšlených zástupců nejvyšší smetánky severu, proslovy a přípitky. Jeho nálada neustále kolísala mezi znuděností a znechucením. Ale co se dalo dělat? Město, symbol spolupráce tří rozdílných národů, se stalo centrem politické pozornosti širokého okolí. Kdo tu nebyl, jako by společensky nežil.
„Kdo je támhle to?“ zahuhlal kupec ústy plnými něčeho, co mohlo být dobré kuřecí stejně jako ananasový kaviár.
„Kdo?“ pohlédl generál na druhý konec místnosti, kam ukazoval obchodníkův tlustý prst.
„Tamten výchoďan? To je Rhunský radní – jeho jméno bych nevyslovil ani plně střízlivý…“
„A ta elfka vedle něj?“ pokračoval obchodník ve vyptávání.
„To je Lindair Celebnen. To-“
„A pak že jsou všechny elfky pěkný…“ skočil mu do řeči šéf městských kupců. „A ten podivín vedle?“
„To…“ Generál se zarazil. Toho muže neznal. Byl vysoký, světlé pleti a oblečený v drahých šlechtických šatech. Usmíval se a podle jeho postavy každý poznal, že je v životě spokojený. Opíral se o stříbrnou hůlku a povídal si s nějakým jiným urozeným aristokratem.
„Toho neznám – musí to být nějaký cizinec. Možná-“
„Stejně je to jedno,“ skočil mu podruhé do řeči kupec a zatvářil se překvapivě inteligentně. „Stejně jsou to všechno stejný lidi. Bohatýři, co se zajímají jen o svoje jméno a rodinnou pokladnu. Teď se tváří jako milý hoši, ale jen odpočívaj, aby se mohli po návratu domů pokračovat v nekonečný válce vrahů a špiónů. Ale nejhůř z toho vždycky vyjdou lidi.“ Rhungarothský obchodník přecházel pomalu do šepotu, jako by si spíše opakoval nějaké poznatky, které není potřeba sdělit všem v okolí. „Lidi, kupci, dělníci a statkáři. Jsou tak hluboko pod legitimistickýma balkónama a kočárama, že je ti lordi a páni ani nevidí, když jim šlapou po hřbetě…“ Tebboro se pokusil zakrýt rozpaky přihnutím si vína.
Poslední dobou slyšel už několik takovýchto názorů a stále více mu připadalo, že se nejedná jen o nějaký moderní myšlenkový proud. Bál se, kam takovéto řeči dospějí. Sám svému králi věřil, ať už jím byl kdokoliv, a tato víra ho velice uklidňovala.
Dřív, než stihl přijít na jiné téma ke konverzaci, přisedl si k jejich stolu nějaký neznámý host. Generál v něm poznal vysokého cizího šlechtice, o kterém se před chvílí bavili. Nevěděl, jestli si všiml jejich rozhovoru, a nehodlal to zjišťovat.
„Zdravím, nevadí, že jsem si přisedl?“ pokusil se příchozí o úsměv. Byl to podivný pohyb mimických svalů, který naznačoval, že jejich majitel se snaží velice chabě předstírat důvěryhodnost. A co hůře, je si svého chabého výkonu vědom. Tebboro neměl tušení, zda tomu muži věřit.
„Ne, v pořádku,“ chopil se odpovědi, když se k ní neměl představený kupců. Dokonce se zdálo, jako by se snažil si cizince nevšímat.
„Vy nejste odtud. Chci říci, ještě jsem vás tady neviděl.“
„Ach ano, přicestoval jsem sem z daleka, z jihu,“ usmál se znovu cizinec. Velice nedůvěryhodný, falešný úsměv.
„Z jak moc dalekého daleka, smím-li se ptát?“ pokračoval nejistě generál, jen aby udržoval nějakou konverzaci.
„Z velmi dalekého daleka – až z Dol Amrothu.“
„Ze Země labutích pánů?“ vložil se najednou do rozhovoru kupec. „Jste snad dokonce rytíř?“
„Rytíř zrovna ne. Vždy jsem se považoval spíše za politika.“ Opět ten úsměv. Tebboro se otřásl.
„A co vás sem přivádí?“ ušklíbl se představený obchodníků.
„Politika. Politika je to, co by nás sem mělo přivádět všechny.“ Cizinec se zvedl, jako by se snad zastavil jen na pár slov. „A pokud vy jste generál Tebboro,“ kývl na generála Tebbora, „tak pro vás to platí dvojnásob. Spousta neloajálních generálů už zběhla na špatnou stranu. Držte se a dostanete se hodně vysoko – a ještě ke všemu kontumačně.“ Teď se usmál také, ale na rozdíl od předchozích úsměvů, tentokrát mu generál téměř věřil.
„Stále jste nám neřekl, proč jste vlastně přijel až sem,“ upozornil podivína kupec, viditelně rozhněvaný aristokratovou drzostí.
„Přijel jsem ovládnout jedno zajímavé město.“ Poslední cizincův úsměv byl tak uvěřitelný, až z toho Tebbora zamrazilo.
„Jak že se to jmenujete?“ křikl ještě generál za odcházejícím mužem.
„Swann. Lord Swann, purkmistr Železného Rhungarothu.“
Nad Železným Rhungarothem zapadlo slunce. Ze všech koutů města už zmizelo světlo. Stíny ovládly ulice.
Autor: Pája Efžen