Dějová linie framsburského roleplay
Roku 2795 v Železném Rhûngarothu skončila občanská válka a na trůn nastoupila Mielen I. Mrkvičkovna a se svými rádci vládla moudře a spravedlivě. Do roku 2800 Třetího věku vstoupil Rhûngaroth jako blažená, ospalá zemička. Proto jej naše postavy opustily a přesunuli jsme se na západ, na horní tok Anduiny, do Framsburgu. Městečko na místě staré pevnosti rohirských předků hrálo v našem příběhu důležité místo – právě zde řadu let pod ochrannou člena Srdcového esa Warrena vyrůstal princ Theothain z Dolu, považovaný po Esgarotské fintě s ovcí za mrtvého, v současnosti esgarotský král.
Bylo třicet let po založení Framsburgu Warrenem Zakladatelem. Ten město obnovil poté, co se svou skupinou opustil zničené město Dol, spálené drakem Šmakem. Warren se stal prvním náčelníkem a když se funkce vzdal, byl prvním stařešinou. Spolu s ním město řídilo původně šest, nyní pět společenstev: šlechetní Štítonoši, zastupující zejména pozůstatky lidu Éothéod, jezdce a farmáře, divoká Smečka, sdružující dobrodruhy, a lovce, později provozující Medovou hospodu, vytrvalé Mitrilové kladivo, založené původně trpaslíky a sdružující kováře, horníky i stavitele, hloubaví Mudrcové zastupující alchymisty, léčitele a vinárnu, Loďaře, kteří dříve provozovali říční obchod, ale nakonec v konkurenci s Kupeckou gildou zanikli, a konečně Kupecká gilda, zastupující obchodníky, kupce, ale řešící i různé další věci ne vždy čestnými metodami. Vedle nich na město měla vliv ještě elitní náčelníkova Družina a Strážci posvátného říčního ostrova, sdružující učence, mystiky a pár čarodějů.
Náčelník Fandral (Jenda K.), který nastoupil roku 2797, se chystal zrovna vybrat nové členy Družiny, protože většina z nich byla pobita v boji s horskými trolly, když nedaleko města ztroskotala na řece Anduině loď vezoucí mnoho cestujících, zejména z Rhûngarothu. Před bandity byli cestující zachráněni Družinou a náčelník Fandral následně všechny přivítal ve městě. Náčelník je vřele doprovodil do města a nabídl jim místo v městských společenstvech. Lidé toto gesto náležitě ocenili a rychle se snažili zapojit do dění ve městě, kde si právě společenstva vybírala své nové zástupce do místního sněmu, který vede náčelník a dohlíží na něj stařešina Kandrael (Minreth). Sněm má za úkol navrhovat, schvalovat a rušit zákony a závisí na něm i jinak velmi mocný náčelník. Ve městě se také zrovna vypisovaly tučné odměny na hlavy skřetů, kteří se po menších skupinkách začali objevovat v okolí Framsburgu.
Brzy po příjezdu nováčků se na ulici našla mrtvola, která byla pravděpodobně obětí nějakého fanatika nebo byla zabita při nějakém rituálu, protože měla na čele krví napsáno písmeno a měla uříznuté jedno ucho. Ve městě a v Družině to vzbudilo velký povyk a nikdo nevěděl, kdo mohl být vrahem. Obyvatelé byli v šoku a požadovali rychlé dopadení tohoto příšerného vraha. Mrtvola byla přenesena do léčitelny, kde byla podrobena dalšímu výzkumu.
Toho večera měla ještě svůj rituál Smečka, kterým vítala nové členy a zároveň přinášela oběť Yavanně. Obřad probíhal u ohně, vedle věžičky pod mohylami. Při obřadu vůdce společenstva Aedril (Franz) přednášel pět zákonů Smečky, které značily pět prstů na ruce. První prst zní: Požádej o pomoc a bude ti dána. Druhý: Les je tvůj domov a Yavanna tvoje paní. Třetí: Buď pokorný před našimi předky a skloň se před jejich moudrostí. Čtvrtý: Když nevíš jak dál, hryzej. Při pronesení posledního pátého prstu začala celá Smečka nahlas hlasitě výt. Poté se všichni společně vydali na hřbitov k oltáři, kde Yavanně a předkům přinesli oběť. Se zavytím byl pak rituál u konce.
Den nato vznikl ostrý spor mezi Smečkou na jedné straně a členy Štítonošů a Mitrilového kladiva na straně druhé. Štítonoši za pomoci Mitrilového kladiva chtěli ulovit tzv. jarního beránka. Naneštěstí se ukázalo, že tato cenná lovecká kořist má velký duchovní význam pro Smečku a jejich vůdce Aedrila tento pokus velmi rozhořčil. Nakonec se spor i přes dovolávání se tradic obou stran vyřešil pouze dohodou a nevzešel z toho žádný další konflikt.
Štítonoši se ještě toho večera vydali hledat posvátný předmět, který byl součástí odkazu jejich předků. Byl to roh Gondoru, který dostali kdysi darem. Výprava skládající se ze Štítonošů, léčitele a mága se vydala do hrobky Erola Silnorukého. Před vchodem do hrobky potkali strážkyni, kterou museli přesvědčit, že chtějí pouze získat zpět majetek svých předků a žádali ji, aby je pustila dál. Když se dostali do hrobky, zjistili, že se zde nacházejí obživlá těla pohřbených, která museli porazit. V další místnosti byla brána, kde museli prokázat milost a důvěru v někoho a v něco, co neznají. Bylo třeba pokleknout a odložit zbraně. Dále museli ještě prokázat loajalitu a oddanost svým padlým bratrům a sestrám. V poslední síni na ně už na svém trůnu čekal samotný Erol, který jim řekl, že roh dá tomu, kdo ho porazí v souboji. Štítonoši se museli všichni spojit, aby Erola porazili, a také jich musela spousta prohrát, aby hrdinu oslabili natolik, že jeden z nich mohl uspět. Roh se jim povedlo navrátit zpět do Framsburgu, další artefakty Štítonošů z dávných dob zůstávají ztraceny.
Ve stejný den se na výpravu vydala i Kupecká gilda, protože gildmajstr Ghas (Brutus) našel na Šiškově (menší čtvrť mimo městskou palisádu, kam ani náčelník nechodí bez ostrahy) nějaké staré dokumenty, které obsahovaly zmínky o artefaktech Ghasovi dobře známých (rád je prohlašoval za své, s čímž obvykle jejich majitelé nesouhlasili). Když se mu donesla i lokace těchto artefaktů, nebylo nač čekat. Skupina v čele s Ghasovou pravou rukou Baradem (Kravík) se vydala na výpravu do trpasličí základny v Gundabadu, kde měl být poklad ukryt. (Gundabad byla původně skřetí pevnost, ale v letech 2770–2775 a poté od roku 2793 jej kontrolují trpaslíci.) Samotná cesta k pevnosti zas tak složitá nebyla, ale uvnitř ní byly všude postavené hlídky a skupina z gildy musela využít všech svých nejlepších plíživých dovedností na to, aby proklouzla okolo všech hlídek a zneškodnila důmyslný trpasličí alarm. Nakonec se jim podařilo ještě uvěznit všechny stráže v jejich vinném sklípku, ale stráže nevypadaly, že by jim to nějak vadilo.
Po všech těchto překážkách, které musela statečná výprava překonat, následovala samotná pokladnice, kterou otevřeli pomocí vyřešení tří hádanek a vstoupili dovnitř. Artefakty uvnitř strážil ještě nějaký obrovský tvor, který by zabil každého, kdo není trpaslík. Avšak výprava složená z těch nejlepších kupců, bylinkářů a alchymistů dokázala i tuhle stvůru obejít, uprchnout s většinou artefaktů a vrátit se v noci do města.
Dalším nebezpečím pro město se stal útok v podobě říčních pirátů. Ti nejdříve přepadli obchodníka z Kupecké gildy (Pája Efžen). Uprchl jen s několika pomocníky (Jedlin, Jedlinův syn, Pravej a Levej z army larp tábora). Obchodník přišel o své drahé zboží, o něž ve městě velmi stáli. Piráti, kteří chtěli zaútočit na město, byli později zahnáni udatným medvědovcem-hospodským Huordem ze Smečky (Méďa), jenž se proměnil na medvěda. Později byli zklikvidováni náčelníkovou družinou a jejich vůdce byl zajat a odveden do města.
Souběžně s tím pořádala Družina turnaj, ve kterém se měli utkat zástupci jednotlivých společenstev o to, kdo se stane novými členy Družiny. Turnaj se konal za městem na kolbišti a řídil ho mistr družiník Framsir (Tasir). Formát turnaje byl postaven na soubojích jeden na jednoho se cvičnými zbraněmi dle vlastního výběru a ten, kdo vyhrál, postoupil do dalšího kola. Družiníci ale nebyli vybíráni jen podle toho, kdo se dostal nejdál v soubojích, ale také podle jejich bojového stylu a vystupování. Hodnotícími byli náčelník Fandral, kapitánka Družiny Thyra (Janča) a ostatní družiníci. Turnaj byl v průběhu narušen výše zmíněným obchodníkem z Kupecké gildy (Pájou), který se vysmíval tomu, že turnaj je bez skutečných zbraní kvůli bezpečnosti. Po chvíli handrkování vyzval kapitánku družiny Thyru na souboj. Potom se ale z boje snažil vyvléct a když už k němu došlo, udělala s ním Thyra krátký proces – byl skopnut k zemi, kde mu byl na krk přiložen meč na hrudník noha. Po souboji ale ještě obchodník vykřikoval, že Thyru nechal gentlemansky vyhrát, aby si zachránil svou čest, ale nebylo to moc platné. Turnaj byl mezitím ukončen a všichni pak byli pozváni na večerní slavnost, kde se jmenovali noví členové náčelníkovy družiny. Ti poté museli před kapitánkou a stařešinou Kandraelem složit slib, že odteď nepatří do žádného společenstva a budou chránit Framsburg a jejich náčelníka.
Město ale řešilo i jiné důležité věci: třeba kapra. Den po obřadu se ve městě objevil rybář sedící u řeky (Janek). Mluvil o sobě jako o „Králi rybářů“ a měl v úmyslu ulovit tu největší rybu v řece Anduině, Krále kaprů. Pomohly mu v tom dvě umělkyně, které o něm dokonce složily i píseň, stavitelé, kteří pro něj postavili kladkostroj, aby bylo možno tak obrovskou rybu vytáhnout, a pár lidí z města, kteří se přišli podívat. Tenhle kapr se ale chytal na lidskou návnadu a poté, co mu kapitánka Thyra odmítla dát jakéhokoliv vězně, tak lidé prohlásili, že Král kaprů se určitě chytí jen na Krále rybářů. Po prvotním nesouhlasu byl nakonec rybář přivázán na stroj a byl spuštěn do řeky. Řekl jim, ať ho nevytahují, dokud nezatahá za vlasec. Nejprve na hladinu vycházely bublinky, ale postupně jich ubývalo a ubývalo, až vyšla jedna poslední, snad ve tvaru sklenice od tatarky. Dav na břehu se začal překřikovat, zda ho nemají vytáhnout, aby se neutopil. Po minutě dohadů sice Krále rybářů vytáhli, ale bylo již příliš pozdě, a tak se hrdinný rybolovec utopil. Tělo skončilo v městské léčitelně a jediná známka po Králi kaprů byla rybářova ožužlaná noha.
Následujícího rána přišla do města zpráva, že posvátný Krvavý kamenolom za městem byl obsazen bandity. Město proto vyslalo bojovou výpravu, aby získalo lom zpět. Bitva s bandity nebyla jednoduchá a už to vypadalo, že skupina bude odražena, ale na poslední chvíli situaci zachránila kapitánka Thyra útokem na bojovém oři z boku a posvátné místo se tak podařilo dobýt zpět. Přesto byla spousta bojovníků těžce raněna a léčitelé měli plné ruce práce. Slunce se již chystalo zapadnout a byl by to i byl poklidný konec náročného dne, kdyby město nečelilo dalšímu útoku, tentokrát od krvežíznivých Haradských. Útok se i díky pomoci náčelníka, Družiny, stařešiny s posvátným framsburským mečem a všech bojeschopných obyvatel podařilo odrazit, ovšem za cenu mnoha dalších zraněných a mrtvých. Kde se Haradští (tedy v překladu Jižané) vzali tak daleko na severu a proč zaútočili zrovna na Framsburg, to v tu chvíli nikdo nevěděl.
Vedle těchto příběhů je také nutné se zmínit o Strážcích posvátného říčního ostrova, kde se scházel každý druhý den sněm. Jejich součástí bylo i několik čarodějů, kteří se mezitím vydali do Dol Gudur v Temném Hvozdu. Výprava složená z Asreth (Terka T.), vrchního písaře (Míša Zym), antropologa (Erb) a učňů (Serjoža, Bohdan) měla prozkoumat tuto oblast, aby šla po stopách návratu Nepřítele a aby zkusila odpovědět na otázku, zda se Temný pán vrací, či nikoli. Během cesty se mágové setkali se samotným Radagastem Hnědým, bojovali s pavouky, vlkodlakem a přízrakem nějakého mocného Východňana, který opět procitl snad díky návratu Temného pána. Z něj také získali korunku, která vyzařovala temnou magii. Po návratu do města byl framsburský sněm složený ze čtyř nejmocnějších společenstev zděšen tím, že je čelenka ve městě; dohodli se proto, že korunka zde nesmí zůstat a přenechali toto břímě čarodějům. Ti uznali za nejrozumnější poslat korunku Valar, konkrétně Ulmovi, pánovi všech vod. Složili pro něj proto modlitbu a pomodlili se na mostě přes řeku, který vedl na ostrov. Rituál strhl většinu mágů do vody a způsobil menší povodeň. Naštěstí se všichni zachránili, ale stařešina Kandrael si i nadále dělal starosti, co se s korunkou stalo, když byla „jen“ rituálně vhozena do vody.
Zapadnout by nemělo ani společenstvo Mudrců. Jeho alchymisté se kupříkladu ve vinárně pokoušeli destilovat nový druh alkoholu. Tento pokus bohužel nevyšel dle jejich představ, protože se z ní ozval výbuch a vzniklý požár zachvátil okolí. Naštěstí se ale společnými silami obyvatel města podařilo oheň uhasit a vzácný alkohol se také podařilo dostat na světlo světa.
To ale nebyl jediný počin, který se alchymistům přihodil. Požár vznikl také v jejich dílně, kde se stala nehoda jedné z alchymistek (Wolfy). Zbytek ze zdejších učenců se to dozvěděl, až když se vracel posílen alkoholem zpět do dílny. Nejdřív je alchymistka nechtěla pustit dovnitř, nakonec se ale dveře díky požáru vylomily samy. Alchymistku i jejího přítele, se kterým tam byla, se podařilo dostat ven, ale alchymistům se zdál oheň nějaký zvláštní. Jako by tančil. Nakonec zjistili, že v místnosti je několik plamínků, ale každý z nich vypadal nějak zvláštně. Potom, co si s každým popovídali, zjistili, že plamínky mají asi nějaký problém. Jeden z nich byl již příliš starý, měl nemocné nohy nemohl chodit a pořád házel s nějakou dřevěnou kuželkou, jinému byla zase strašná zima. Za to, že jim pomohli, od každého dostali úlomek nějakého klíče. Alchymisté ale už v hořící místnosti zůstali moc dlouho a začali se dusit kouřem. Jedinou kapalinu, co u sebe ale měli na hašení, byl líh. Proto se na poslední chvíli rozhodli pro riskantní plán – namíchat silnou hořlavinu, aby vše rychle shořelo a nezbyl ani dým, ani plamen. Potom, co hodili hořlavinu do ohně, všichni upadli do bezvědomí a dílna byla poté zachráněna obyvateli Framsburgu. Druhý den se alchymisté probudili a všichni se podivili nad tím, jak divný sen se jim to zdál. Na počest tohoto divného snu, nechali vyrobit dřevěnou kuželku, která dodnes zdobí poličku alchymistické dílny.
Následujícího dne byl konečně dopaden záhadný vrah, který po celou dobu psal na své oběti písmena a uřezával jim uši. Družině se podařilo lapit tohoto muže potom, co mučil a málem zabil jednoho z družiníků. Vrahem byl kapitán lodi (Mára), která sem připlula po řece s novými obyvateli z Rhûngarothu. Písmena, která psal na své oběti, byla nakonec nápovědou pro jeho chycení, protože dohromady dávala slovo „Racek“, což bylo kapitánovo jméno. Oběti tedy byly celkem čtyři a pátou měl být družiník Framsir, kterého se ale místním léčitelům podařilo zachránit. Důvodem jeho vraždění, krom toho, že snad byl psychopat, bylo, že nikdo nechtěl poslouchat jeho vyprávění, a nikdo z lidí si ho moc nevšímal. Až jednoho dne potkal novinářku, která ho s radostí vyslechla a napsala o něm článek. Právě při tomto rozhovoru je konfrontoval Framsir s tím, že novinářka napsala něco špatného o Družině do novin a obvinil ji z velezrady. Kapitán byl ale právě v té chvíli konečně šťastný, že ho někdo poslouchá, a nechtěl, aby se novinářce něco stalo, proto jeho poslední obětí měl být právě družiník Framsir. Racek byl odveden do cely, kde spáchal sebevraždu. Když bylo tělo vplétáno do kola, vyletěl z něj podivný černý stín, který byl vzápětí podřezán jiným bílým přízrakem… Co to mělo znamenat, to nikdo nevěděl.
Po dopadení vraha se konala událost, na kterou se přišlo podívat snad celé město, a to Velká Framsburská, tedy dostihy na koních. Byla to velkolepá podívaná a závod dokončilo jen pár jezdců, neboť mistr trpaslík byl v průběhu zavalen koněm. Zachránila ho až kapitánka Thyra, která jej následně dopravila i do léčitelny, kde musel být podroben operaci, která se naneštěstí zkomplikovala, a tak měli léčitelé plné ruce s tím, aby mistra trpaslíka vůbec zachránili. Vítězem se nakonec stal jednoruký Ruprecht ze Štítonošů (Miki) a přinesl tak svému společenstvu spoustu slávy.
Naopak kronikář (Helgim), který vedl záznamy o městských taktikách a který by toto všechno měl zapisovat, už tak šťastný nebyl. Ve městě se totiž objevila prokletá knížka, kterou když někdo otevřel a přečetl text, který v ní stál, přišel o schopnost číst a psát. Kniha se dostala k mnoha lidem a způsobila spoustu šlamastyk. Ta největší z nich byla ale ta, že ji otevřel právě sám kronikář. Pro koho jiného by to měla být větší rána než právě pro něj? Naštěstí jsou ve městě zkušení alchymisté, kteří dokázali vytvořit lektvar pro nebohého učence, jenž mu tyto schopnosti vrátil, a tak se mohl s chutí vrátit do práce.
Večer toho dne však nebyl poklidný. Na město totiž zaútočili duchové ze starobylých mohyl za městem, kde odpočívají dávní králové Éothéodu. Nikdo nevěděl, proč se tak stalo, ale jedinou účinnou zbraní proti nim se ukázal být meč cechmistra Mitrilového kladiva Rhóra (Ruda), jenž s sebou Rhór donesl ještě z Rhûngarothu. Město bylo vůči Rhórovi podezřívavé a obyvatelé naštvaní. Framsburg si žádal akci. Proto byla následně sestavena výprava, která se měla v noci do mohyl vydat a zjistit, co se tam stalo.
Jak záhy hrdinové zjistili, mohyly obývali Haradští, kteří před pár dny zaútočili na město a kteří v mohylách loupili staré poklady mrtvých králů. Dobrodruhům se podařilo projít skrze všechny pasti a probojovat se přes všechna monstra a nástrahy až do samotné hlavní síně. Tam na ně čekalo ještě víc haradských válečníků a skupina zjistila, že na to, aby duchy, kteří zaútočili na město, uklidnila, musí složit z úlomků takzvanou Temnou čepel. Jeden úlomek byl i součástí Rhórova meče. To byl snad důvod, proč k němu duchové tíhli. Rhórův meč byl meč zničen a s pomocí všech úlomků byli duchové uklidněni. Bohužel při boji s krvežíznivci zahynuli dva dosud znesváření vůdci společenstev: Aedril ze Smečky (Franz) a Fregal ze Štítonošů (Pat).
Hned ráno druhého dne se shromáždilo celé město na břehu řeky, aby uctilo památku těchto dvou významných osobností, bojovníků a nakonec i přátel. Fregalův pohřeb začínal na břehu řeky. Mnozí poklekli u jeho těla a rozloučili se se vzpomínkou. Jeho tělo bylo poté na člunu posláno po proudu Anduiny, aby hrdina našel svůj klid (Neherní poznámka: Všem trochu tehdy cukaly koutky, protože Pat zprvu omylem zamířil proti proudu řeky.). Následně se všichni přesunuli na hřbitov, kde byl za smutného a hlasitého vytí pohřben na hranici Aedril ze Smečky. Snad každý mu chtěl na jeho cestu v posmrtném životě něco dát a vzdát mu hold. Slavnostní řeč zde prováděl stařešina Framsburgu Kandrael a stařešina Smečky Huord.
I přes ponuré ráno se toho dne i slavilo a byl slyšet smích. Medvědovec Huord, známý hospodský z Medové hospody, totiž požádal o ruku Thyru, kapitánku Družiny. Vzali se na posvátném říčním ostrově a jejich svatba byla opravdu překrásná. Zábava trvala až do brzkého rána. A tím se uzavřelo naše první framsburské vyprávění.
Dějová linie taktik
Psal se rok 2800 Třetího věku. Skřeti z Mlžných hor se snažili migrovat do Bílých hor na gondorsko-rohanském pomezí, protože z Mlžných hor byli definitivně vytlačeni. Skřetům se ale i přes počáteční úspěchy nepodařilo probít a zbylí kolonisté se usadili v jedné ze zdejších bašt. Do bojů se zapojily i další frakce, například korzársko-haradské vojsko z Tharbadu a nová východňanská armáda, ale i lórienští elfové a další.
I přes počáteční úspěchy a ústup vojska Světlé se skřetům nakonec nepodařilo do hor proniknout s dostatečným počtem kolonistů pro založení významnější osady. Byli zde se svými spojenci nakonec zahnáni do jedné z mála svých pevností a většina z nich byla pobita, byť samotnou baštu se Světlé získat nepodařilo. Lze tedy říci, že válka neskončila rozhodným vítězstvím ani jedné ze stran.
Kolektiv autorů, editoři Marco a Minreth