Zde najdete zaznamenány ty nejdůležitější momenty z příběhu našeho tábora, a to jak z taktik, tak z larpové části.
Pokud vám zde chybí nějaký zásadní moment, který jsme opomněli zmínit, napište nám 🙂
Dějová linie rhûngarothského roleplay
Železný Rhûngaroth vznikl roku 2770 třetího věku jako výsledek obchodní spolupráce mezi Esgarothem, trpasličím královstvím Železné hory a Rhûnem. Během občanských válek se město sjednotilo a stalo neutrální. Městu původně vládla městská rada, ale občané se nakonec roku 2775 rozhodli, že chtějí mít království, jehož hlavou se stal Alois I. Mrkvička, bývalý velitel stráží v Esgarothu a poté rhûngarothský hospodský.
Po následující dvě léta se monarchie upevňovala. Království bylo zajištěno proti mocným sousedům, město se rozrostlo o královský palác a přibyla i nová konkurenční hospoda. Původní republikánské zřízení se stalo vskutku jen formálním, ostatně to si lid také zvolil.
Děj zahájila vlna uprchlíků především z venkova, neboť skřeti opětovně získali Gundabad a vyslali nájezdnické bandy po celém severu. Uprchlíků bylo tolik, že královské instituce nestíhaly a rozkazy si často protiřečily. Nakonec však všichni byli prošetřeni a vpuštěni do města.
Pro lepší porozumění je nutno si alespoň stručně nastínit, co za mocenské frakce se ve městě nacházelo. Důležitou roli od začátku hrály etablovaná městská stráž a královská rozvědka, obě frakce částečně přecházející do stínů mezi zločinecké organizace (prostě pravá korupce). Další důležitou frakcí byla kovárna, jejíž kováři si žili tak trochu vlastním životem a byť ve středu města, vysokou politiku nehráli. Za to plejáda alchymistových učedníků už si s mocí zahrávala a sem tam s ní také sešla. Důležité byly i obě krčmy, mezi nimiž se rozhořel okamžitě tvrdý konkurenční boj. Čarodějové pořádnou frakci nevytvořili, neboť již na začátku městský čaroděj odešel z města na východ. Ani černokněžníkům, tradiční to opozici, se příliš nedařilo, neboť byli omylem rozdrceni při zátahu stráže na alchymistickou věž. Za zmínku ještě stojí Královská kancelář, místo všeho papírování a srdce veškeré administrativy, ale i výběru daní.
Ze spletitých dějových linek je jistě třeba zmínit, že první dny se doopravdy většina věcí točila ohledně mnoha pohůnků zajaté černokněžnice. Její síť zrádců a přisluhovačů Saurona byla (relativně) obrovská, a tak likvidace pár dní trvala a vyžádala si i několik statečných činů.
Zároveň byly brzy vypsány volby do městské rady, neboť dva ze tří radních byli za záhadných okolností zavražděni (a dodnes jejich smrt není zcela objasněna). Do voleb se přihlásil hospodský Skägar-Mechůrka, obecně známý jako Tlusťoch, jeden z léčitelů, horník a koktající alchymistův učeň (přezdívaný My-my-mýdlo). První dvojice byla vcelku otevřeně podporovaná stráží (pivo a fáče jsou přece důležité), avšak i tak se jednalo o tvrdý souboj. Vyhrál městský léčitel spolu s Tlusťochem, který však svého protivníka přeskočil o jeden jediný hlas. Vše tak pomalu, ale jistě směřovalo k mocenskému kartelu „šedých“ strážných, rozvědky se záhadným přesvědčením a podnikatelů, jejichž zástupcem byl právě řečený Tlusťoch, ale ekonomickou hlavou do města dorazivší podnikatel Anton, který ve městě rozmnožil svoji rodinu podniků.
Než však došlo na vyhlášení voleb, stalo se to, co lovci podle signálů lesa již nějakou dobu tušili. K městu se dostala skupina skřetích nájezdníků. Nepřátelství náhle pominulo, všichni se spojili proti jasnému nepříteli. Skřeti se však nevrhli na město, ale na nedalekou osadu, o níž věděl jen král. Železný Rhûngaroth rychle mobilizoval a vydal se na pomoc osadě. V boji padlo několik strážných, i velitel gardy byl zraněn. V jednu chvíli, kdy se útok měnil v ústup, došlo dokonce k nečekanému okamžiku. Úředníci, kteří se vydali zaznamenávat hrdinské činy armády, se náhle stali zadním vojem, který kryl ústup (přesněji čtyři úředníci se třemi dýkami). Skřeti se však ve večerním šeru rychle přesunuli, oběhli armádu a pronikli až do města. Mezi oběti útoku patřil i králův osobní strážce.
Vše se vrátilo do původních kolejí. Tedy, do původních. Po skřetím útoku již bylo všem, kdo se orientovali trochu v politice, jasné, že triumvirát podnikatelů, stráže a stoky (tedy královské rozvědky), zvaný později lidově „PSS!“, nasbíral většinu moci a zcela ovládl i městskou radu (na rozdíl od té královské). Výběrčí daní se pokusili o vlastní mocenskou pozici, pročež byli smeteni (do řeky). Mimo kartel tak zůstalo jen nemálo frakcí, zejména alchymisté. Richard z Vlkova, městský alchymista, měl však neposedné učně. Objevilo se podezření, že někteří z nich šíří po městě drogy, další měli pomáhat s pokusem ovládnout krále pomocí lektvaru lásky a jeden dokonce přeměnil celou nedalekou osadu v ovce. To se stalo kritickým v momentě, kdy k městu znovu přitáhli skřeti (a královi úředníci měli opět štěstí, tentokrát na ně narazili jako první). Město se uzavřelo a na pomoc osadě nevytáhlo, protože ta se posledně dokázala ubránit sama. Nicméně hlavní zbraň obyvatel přeměněných na ovce, to jest bečení, se ukázala býti lehce neefektivní, a tak celá osada padla a byla pobita.
Lektvar lásky, o kterém jsme se již zmínili, rozpoutal nečekané události. Viktor, důstojník rozvědky, byl králem zatčen a bylo požadováno vysvětlení. Stejně tak byl podezřelý ze zabití dvojice výběrčích daní. Z obvinění jej nakonec triumvirát dokázal vytáhnout již výše zmíněnými podezřeními okolo alchymistovy věže. V tom jim nevědomky pomáhal i na rozvědce nezávislý králův agent, který vypátral alchymistu zodpovědného za proměnu osady v ovce, což skončilo popravou.
Král však nechal poslat pro Morrise, starého intrikána v důchodu, který krále přesvědčil, že rozvědka stále dělá dobrou práci pro jeho zemi. Zároveň s tím se mračna stáhla i nad samotným Richardem z Vlkova, který byl označen za neschopného kontrolovat své učně a jeho věži byla ukončena činnost. Radost triumvirátu zkalil alchymista sám — tím, že odešel (pravděpodobně z jiných příčin) z města o chvíli dříve po své vůli, avšak i tak bylo o konkurenta méně.
Město je tak sice pod vládou triumvirátu, avšak král samotný, sice dobrotivý a naivní, je stále nezávislý a jeho nejvěrnější jej kryjí s houževnatostí přímo obdivuhodnou. Vidět to bylo i na rychle svolané svatbě. Král totiž požádal o ruku elfí gardistku Golvin Naegril, nejdrsnějšího strážného celého města (hraná po většinu tábora zalaminovaným papírem), která s chladným pokývnutím přijala, snad s vědomím, že jako královna bude moci svého naivního a dobrotivého manžílka lépe vyvažovat. Poté propukly bujaré oslavy. Triumvirát vzdal pokusy ovládnout krále a spokojil se s městem, v němž zbyly snad jen dvě poslední nezávislé frakce — kovárna, kterou Triumvirát zapomněl koupit, a Královská kancelář, přesněji ta část razící politiku kancléře Joviána Černopláště, jednoho z králových důvěrníků, a totiž nebudovat si mocenskou pozici.
Závěrečný děj tak podruhé v dějinách našich táborů neskončil žádnou katastrofou. I zlo v podobě černokněžnice je snad zažehnáno, neboť rituál na její zničení sice úplně nevyšel, ale určitě ji z města vyhnal.
Roku 2770 Třetího věku vyplenil drak Šmak Osamělou horu a zničil zdejší království Erebor a Dol. Skřeti a Východňané toho rychle využili a zaútočili na síly elfů, lidí a trpaslíků, avšak byli poraženi v Bitvě před branami Morie. Když se však východními zeměmi prohnaly občanské války (2775 TA), získali skřeti znovu šanci dobýt ztracené pozice v Mlžných horách. A tak se stalo — Gundabad padl skřetímu králi Nemyslu Nathakarovi I. k nohám, stejně tak se do Angmaru nastěhoval jeden z učedníků mocného rhûnského nekromanta. Spojenectvím s Vrchovci se připravila mocná síla schopná vést invazi na západ, do Eriadoru.
Začátkem roku 2777 překvapili elfové, jejichž Roklinka byla skřety obklíčena. Nejen že obklíčené území uhájili, ba dokonce vedli úspěšný útok na nepřítele v Mlžných horách. Dle očekávání však byli elfové na tomto bojišti zatlačeni brzy do defenzivy, která však byla dlouho úspěšnou, neboť ostatní frakce se již také vzpamatovaly a boje probíhaly na všech frontách — Eriador se snažil útočit na východ, trpaslíci též, Angmar hrdě vzdoroval a Gundabad napnul veškeré síly ke zničení Roklinky. I Vrchovci se rozhoupali a v jednu chvíli překvapeným elfům vlezli až k Zálivu Luny, když dobyli celý Harlindon. Jejich panování zde bylo však rychle ukončeno.
V následujících bitvách začala na převaze získávat světlá, která měla díky hrdinnému vzdoru beznadějně obklíčené Roklinky čas na postavení mohutných armád (v případě hobitů se místo budování vojska slavilo, slavilo a kolonizovalo ostrov Himling a zase slavilo). A protože podstatná část skřetích sil byla vázána právě touto pevností, měl i Angmar co dělat, aby uhájil své hlavní město. Světlá pomalu, ale jistě postupovala na východ a ničila, co jí stálo v cestě.
Pak přišly dva zvraty. Tím prvním bylo, že mezi Vrchovci se našli znalci starých časů. Vida postupující síly temné a majíc zatím značný územní zisk oproti stavu před léty (Tharbad a celý Cardolan), rozhodli se náčelníci svázat svůj osud se silami dobra, a tak hobitům a lidem z Eriadoru učinili královskou nabídku — společně obnovit prastaré Severní království, to jest Arnor. Arassuil, náčelník Dúnadanů (a předek Aragorna), se tak zcela nečekaně stal králem. To byl první obrovský zásah do jinak vcelku nezměněného Tolkienova příběhu. Vrchovci tak opustili krvácející Angmar (pro slávu svého černokněžníka z Východu přejmenovaný na „Angmarhûn“) a Gundabad (známý jako „Hordor“) soustředěný na Roklinku.
Osud mocné pevnosti Roklinky, elfsky zvané Imladris, však byl zpečetěn. Elfové udělali pro její uhájení mnoho — sháněli u spojenců neustále prostředky, aby strategicky důležitá pevnost chránící západní země před mnoha nepřátelskými armádami nepadla. Shromáždili zde na tyto časy převelikou armádu, avšak skřetů bylo zkrátka více. Útoky neustávaly a pevnost nakonec padla, byla znesvěcena a srovnána se zemí.
Závěr taktik se však nesl ve vítězství světlé. Padl téměř celý Angmar, Vrchovci přeběhli a zbyl tak jen skřetí král v Gundabadu, který však neměl síly pro vedení invaze na západ proti obnovenému Arnoru. Země na západ od Mlžných hor se tak alespoň na čas staly opět bezpečnými.