Tato povídka vznikla jako vzpomínka na minulý ročník, kdy se trpaslíkům dařilo na úpatí hor porážet armády Východňanů, které vždy na bojišti nechaly drahé obléhací vybavení. Trpaslíci je poté přesunuli a použili v jiných bitvách.
Věnováno Minrethovi k narozeninám.
Během války byli trpaslíci nejen skvělí bojovníci, ale i výteční obránci. Jejich pevnosti neměly ve Středozemi konkurence a mnohé byly považovány za nedobytné. Schopnost překonat i ten největší nájezd a vzdorovat i tomu nejtvrdšímu obléhání se ale podepsala především na pohodlí pevností.
V mohutných kamenných věžích se obvykle mezi skladišti a zbrojnicemi našlo pramálo míst pro zbytečný luxus. Ubytovny nebyly nic víc než promrzlá sklepení a pár nahrubo stlučených paland, strážní rozhledny pohodlím zrovna neoplývaly a o jídle se nedalo mluvit jinak než jako o snesitelném. Kde nebyla zima, tam byl nesnesitelný zápach nevětraných chodeb. Kde neprotékaly stropy, tam se v každém koutě krčila nějaká ta krysa.
Pohraniční hlídky přežívaly na hraně snesitelnosti, mizerný žold byl to jediné, co je ještě drželo v bdělém stavu, ale pokud sem tam dorazil zásobovací konvoj, dalo se nepohodlí vydržet.
Pak tu ale byla Východoskalská věž.
*
Drummi koukal úzkým oknem na rozlehlé Rhûnské pláně. Svítalo. Vycházející slunce protahovalo stíny podsaditých stromů, bludných balvanů a samozřejmě – těl padlých. Desítky mrtvých trpaslíků, kteří ještě nebyli pohřbeni a stovky mrtvých Rhûňanů, kteří ještě nebyli odklizeni. Nebe křižovali mrchožrouti.
„Krásný pohled, hm?“ To byl Skakil, starší trpaslík, který měl s Drummim službu na věži. Drummi byl na Východoskalské věži nový, převeleli ho ze severu a nebýt Skakila, netušil by, co dělat. Přeci jen, pohraniční stráž bylo něco úplně jiného než pohodlná služba v záloze. Nebo si to alespoň myslel.
„Neměl by se někdo postarat o ty mrtvoly?“ zeptal se.
„No…“ Skakil se zarazil a usrkl trochu kávy z červeného hrnku. „No víš, mladej – našich už tam moc není a rozhodně nikam neutečou… a o ten zbytek se postaraj vrány.“ Drummi se posadil do pohodlného proutěného křesla vedle přítele a zamyslel se.
„Ale vždyť tam každý ráno vyráží celá skvadra sbírat mrtvý. Jak ji to může trvat tak dlouho?“
„Podívej, příteli…“ začal Skakil trochu vyhýbavě a natáhl si nohy na bohatě zdobený koberec. „Poslední dobou máme moc práce a tak tam vždycky někoho pošlem, jenom tak pro kontrolu, no…“
„Pro kontrolu? Aby nějakej z nich neutek?“ Skakil vzdech a promnul si vous. Vstal ze svého křesla a přešel přes místnost až k široké pohovce s leopardím vzorem. Bez váhání se do ní svalil.
„Jo, tak nějak,“ zabrblal a vytáhl odněkud láhev východňanského vína.
Drummimu něco nesedělo. Něco nebylo v pořádku. Šlo snad o ten koberec? Nebo o křesla a tu drahou pohovku? Nebo to byly ty závěsy, vonné tyčinky a víno? Ne. Ne, to bylo v pořádku, tak vypadala celá pevnost. Natáhl se po přítelově červeném hrnku. Otočil ho dnem vzhůru a přitom vylil studenou kávu na koberec.
„Co to ksakru děláš?“ vyskočil Skakil z pohovky. Drummi ukázal na spodek hrnku.
„Co znamená Made in Rhûn?“
*
Bitva zuřila. Tisíce mužů, tisíce trpaslíků. Tisíce seker, šavlí a kopí. Vzduchem lítaly šípy. Na mnoha místech hořelo. Bojovníci umírali. Nakonec rozhodla pozice. Trpaslíci měli v zádech mohutnou Východoskalskou věž, Rhûňané jen pláně, po kterých mohli utíkat.
Když zazněly signály k ústupu východňanských vojsk, Skakil si zrovna prosekával cestu ke středu útočné linie kousek od brány. Hlavní nápor byl už odražen a nepřátelé se už jen pokoušeli udolat trpaslíky početní přesilou. Marně.
Rhûn se dal na ústup. Bojovníci zmateně prchali pryč od Věže a odhazovali vše, co je zpomalovalo. Nehledě na to, co se říkalo o trpaslících, když chtěli, uměli být nesmírně rychlí. A ještě rychlejší byli, když stíhali prchající nepřátele.
Skakil se také chvíli hnal za ustupujícími, ale pak přenechal tuto zábavu mladším. Navíc ho nějaký z těch proradných lukostřelců trefil do nohy a on se teď na žádný sprint necítil. Otočil se a už se chystal k návratu k pevnosti, když pohledem zavadil o ohořelou dřevěnou konstrukci nedaleko brány. Rhûnské beranidlo. Ano. Vzpomínal si. Útočníci do dostali až k bráně, ale než stihli něco udělat, obránci je rozehnali.
Vyrazil volným krokem k osamocenému obléhacímu vybavení a vyhýbal se přitom posledním zbytkům prchajících nepřátel. Nikdo z nich se o beranidlo nestaral. Párkrát ho obešel. Dobrý kousek, novější model, s doplňkovými ozubenými koly. Potěšeně mlasknul – kořist.
*
„Takže tak jsme přišli k tomu beranidlu dole u brány?“ skočil do vyprávění Drummi.
„Co? Ne, to je už druhé, to první je už dávno fuč…“
„A ty obléhací věže?“
„No…“ vzpomínal Skakil. „Ty přišly až pozdějc. Myslím tak třetí nájezd…“
„Cože? Je tu vůbec něco naše?“ Drummi podrážděně vstal z proutěného křesla a málem převrhl mahagonový stolek.
„Ale to víš, že…“ chlácholil ho přítel. „Přísahal bych, že ty dveře tu byly odjakživa…“
„Takže chceš říct, že naše trpasličí šavle-“
„Nejsou zas tak trpasličí…“
„A tradiční víno z Šedých hor– “
„Možná tradiční, ale z Šedých hor moc ne…“
Drummi stál jako opařený. Přešlapoval na vyšívaném koberci, koukal na svého přítele, jak si v klidu hoví na leopardí pohovce a nevěřil svým uším.
„Kdy se to tak zvrhlo? Kdy trpaslíci tak zpohodlněli?“
„No, na naši obranu, nebyla to tak úplně naše vina.“
*
Boj neustával. Ohromné hordy nepřátel se valily z plání a jako vlny narážely do trpasličí obrany. Ta však nepolevovala. Další a další vlny bojovníků se střetávaly. Nakonec útočník uznal svoji porážku a dal se na ústup.
Generál stál na hradbách a pozoroval ustupující vojska. Už poněkolikáté ubránili Věž – obrana se pro ně stala víceméně rutinou. Byl na sebe hrdý. Užíval by si ten pocit i dále, kdyby si nevšiml něčeho velice znepokojivého.
„Plukovníku?“ otočil se na mladého trpaslíka po svém boku.
„Ano, generále?“
„Zdá se to jenom mě, nebo nepřátelé opravdu odhazují… lampióny?“
„Ano pane, vskutku,“ plukovník se tvářil, jako by se nic zvláštního nedělo. Generál se zamračil.
„Před týdnem zase na ústupu upouštěli takové malé koberečky… A při předminulém útoku bych přísahal, že tu nechali minimálně tři vyšívaná křesla.“
„To je šílenost…“ podivil se generál. „Proč to dělají?“
„Myslím,“ zamyslel se plukovník, „že to má co dočinění s tím beranidlem, co tu nechali prvně. Několik mužů říkalo, že je to opravdu dobrá práce a když pak při ústupu opouštěli obléhací věže, taky si nikdo z nás nemohl ztěžovat.“
„A?“
„No…“ plukovník mluvil čím dál tišeji, jako by se bál generálovi reakce, „a tak jim asi došlo, že jsme docela dobrý odbytiště zboží…“
„Ale vždyť to tu nechávaj úplně zadarmo!“ vybuchl generál. „To je bláznovství!“
„Ne, pane, to je reklama…“
*
„Takže mi jen s každým nájezdem porubem pár Výchoďanů, oni tu nechají svoje nejnovější zboží a pak sledují, jak se nám líbí?“ Drummi překvapeně zíral na svého přítele.
„Když to řekneš takhle, nezní to moc…“ zabrblal Skakil.
„Cože?“
„Chtěl jsem říct… no, zprvu jsme se tomu trochu bránili, ale pak…“ Skakil se zamyslel a opřel se ve vyšívané pohovce.
„Co pak? Co přimělo trpaslíky z Hor prodat se nepřátelským nájezdníkům? Co vás donutilo zahodit svou čest? Raději se válíte v pohodlných pohovkách, než abyste bojovali? To jsou pro vás koberečky, křesla, káva, závěsy, vonné tyčinky a porcelán víc než hrdost?“
„Ne, to ne…“ špitl Skakil. „Ale pak začali vozit víno…“
Drummi se zarazil. Chtěl něco říct, ale jako by nemohl. Posadil se do pohodlného křesla a koukal do země, na krásný koberec. Nakonec vzdychl.
„To chápu… víno je víno.“
Autor: Pája Efžen