Zde najdete zaznamenány ty nejdůležitější momenty z příběhu našeho tábora, a to jak z taktik, tak z larpové části.
Pokud vám zde chybí nějaký zásadní moment, který jsme opomněli zmínit, napište nám 🙂
Dějová linie rhûngarothského roleplay
Železný Rhûngaroth vznikl roku 2770 třetího věku jako výsledek obchodní spolupráce mezi Esgarothem, trpasličím královstvím Železné hory a Rhûnem. Během občanských válek se město sjednotilo a stalo neutrální. Vláda ve městě se dělila mezi městskou radu tvořenou radními za zakladatelské národy (volené doživotně danými měšťany) a purkmistrem (volený na určené období všemi měšťany).
Roku 2775 přichází do města z Esgarothu a z hor další vlna uprchlíků prchající před občanskou válkou. Purkmistra Swanna, vládce města, málem kleplo, když je uviděl. Uprchlíci se však vcelku rychle integrovali do struktur města a například elfím vyslancům bylo umožněno na půdě města vybudovat v lese osadu.
Vláda purkmistra Swanna nepatřila k nejšťastnějším. Stráž, narozdíl od té esgarothské (která byla důležitá minulý ročník) nefungovala zrovna nejlépe. Nepomáhaly tomu ani spory s čaroději, kteří posílali všechny zájemce o studium magie prvně přeměřit pupek purkmistrův (zde je potřeba zmínit, že první se vrátil se slovy, že má příliš krátký metr). Zadostučiněním pro purkmistra alespoň bylo to, že čarodějům se nepodařilo zbavit se učedníků, ba dokonce jim někdo ukradl bylinky. Připočtěme k tomu zborcený most, náhle slané řeky, zjevující se duši elfky, černokněžnici v lesích a náhle se rozšiřující obchod (s herními, nikoli reálnými!) drogami. Purkmistr na to nestačil a choval se čím dál podivněji. Nakonec se městská rada rozhodla jej sesadit a zatknout za několik zločinů (zpronevěření majetku apod.)
Městské radě se nevedlo o moc lépe, než panu purkmistrovi. Tak především se podařilo Swannovi několikrát z vězení uprchnout, vždy se však pro vysmání rady do vězení dobrovolně vrátil. Soud nad bývalým purkmistrem vyřkl nakonec rozsudek — ztráta jazyka, ztráta občanství a vyhnanství.
Den nato se konaly předvolební proslovy kandidátů. Záhy poté proběhly volby, v nichž vyhrál trpasličí radní Dálin. Zároveň byl nucen spolu s městskou radou donucen náladami obyvatelstva přislíbit referendum o zavedení monarchie, které inicioval hospodský, Alois Mrkvička (ano, jednalo se o bývalého velitele esgarothských stráží). Hned po přislíbení referenda se pan Mrkvička vydal do věže čarodějů, aby dostal dvorního čaroděje, neboť vítězství považoval za jasnou věc.
Nyní vsuvka k mágům. Věž obyčejně zůstávala mimo hlavní dění a vedla si svůj spokojený život. Alchymistovi učedníci rozpoznávali bylinky a míchali lektvary, čarodějovi učedníci se učili elfí písmo tengwar (zajímavostí je, že ve zkouškách všechny elfy překonal jeden hobit). Členové Věže jako jediní řešili ducha elfky, který se náhle zjevoval a pomáhali léčitelům čistit zanesenou studnu, která se používala jako zdroj pitné vody místo slaných řek.
Na konci událostí se přeci jen Věž dostala, aniž by chtěla, do hlavních událostí. Začalo to už prostou výpravou čarodějů po proudu řeky. Po cestě viděli nějakého démona a podobné hrozivosti, museli dokonce i zasáhnout namísto stráže proti zločincům a objevili věž, která si dovolovala být skoro vyšší, než ta jejich. Po návratu do města se čarodějové a léčitelé pustili do odklínání městského lovce, který byl pro změnu posednut démonem.
Události začaly nabírat rychlý spád. Ve městě se objevil maršál Bzum, zástupce poražené frakce z občanské války v Esgarothu, kterého ale záhy dodělala rozvědka již mrtvého esgarothského krále Dagoberta. Dále se ve městě objevil vítězný král Náin, který na chvíli skončil díky svému chování i v lochu. Nakonec byl propuštěn a mumlal cosi o Orthanku. Hlavní událostí však bylo referendum o vyhlášení monarchie. Volby nabraly u mnoha skupin podobu recese. Jediná frakce, která svorně volila pro republiku a uvědomila si, že monarchie je vlastně omezení práv měšťanstva, byli čarodějové. Monarchie prošla docela hladce. Lid poté provolal králem hospodského Aloise Mrkvičku. Jeho vláda prozatím despoticky nevypadá — vytvořil
královskou radu, v níž jsou členové rady městské, dále pak radní za elfy a hobity, alchymista a čarodějka. Že to nebude mít nový král zase tak lehké, se mělo teprve ukázat. Za městem se formuje znovu opozice v podobě lovců, alchymistů, démonků přidružených a podobně, kteří následují odkaz černokněžnice. Čarodějové předpokládali, že za fakt, že jim někdo odbouchl most k věži, mohli právě oni.
Druhý den se měla konat korunovace. Tu chtěli narušit následovníci černokněžnice, díky Valar se na ně přišlo a přepad jim nevyšel. Následovala zteč města, která však selhala díky špatné komunikaci a faktu, že těsně předtím do města dorazil čaroděj se všemi učedníky. Duše černokněžnice uvězněná v trpasličí runě byla následně zničena. Král se během útoku projevil jako muž na svém místě. Následovala oslavná korunovace, gratulace, provolávání slávy králi Aloisi I. Mrkvičkovi z Železného Rhûngarothu a zpěv písně „Ó Manwë náš“. Město se ponořilo do slavnostní atmosféry.
Mezi prvním ročníkem (2770 TA) a druhým ročníkem (2775 TA) došlo k převratnému vývoji, který by se dal shrnout takto. V Esgarothu nepřijala armáda a mnohé kupecké rodiny vládu krále Dagoberta a vyhlásila nezávislost. Jejich symbolem se stal maršál a pán Forvenostu Bluminir, známý jako Bzum. V trpasličím království Železné hory pak zase Hromová legie nepřijala za svého krále syna Grórova, Náina I., který tak nemohl být korunován ve starobylých Grórových Síních a vládl pouze na východě pohoří. Elfové dostali do správy několik lesíků, které za pomoci lesních čar zalesnili a založili zde město Caras Calen. Mocný rhûnský černokněžník na západě svého impéria nechal působit svého učedníka a Karmínovou karavanu. Uprostřed mezi bojujícími stranami se sjednotil neutrální Železný Rhûngaroth. Toliko úvodem.
Náš tábor se odehrával v poslední fázi občanských válek. První bitva byla mezi rebely a legitimisty Esgarothu. Rebelové se stahovali za řeku Sirhing, když tu je napadl Dagobert. Za těžkých ztrát se stáhli a nepřítele nakonec porazili.
Přes tento počáteční úspěch se postupně ukazovaly limity moci rebelů. Rebelům zezačátku nevycházely útoky, naopak Náinovi se podařilo získat zpět strategické doly v Železných horách. Elfové z Caras Calen též postupovali. Zhoršující situaci rebelů podtrhly i marné snahy jejich Východňanských spojenců prorazit trpasličí obranu, které skončily masakrem devítitisícové armády (a několikerým ne zcela úmyslným vývozem rhûnského obléhacího vybavení do trpasličí říše). Náin naopak od Rhûnu postupně sbíral jeho obléhací vybavení. Na západě se stala symbolem boje pevnost Ostirin na řece Sirhing, kterou oblehli věrní legitimisté. Forvenostští kontrovali snahou rozšířit díky množství mrtvol choroby v povodí Celduiny, avšak neúšpěšně (těla byla odklizena).
Vojska trpaslíků a elfů postupovala nezadržitelně vpřed. Nakonec padlo i hlavní město Železných hor, Hromovou legií kontrolované Grórovy síně. Vítězství legitimistů bylo téměř zpečetěno.
Rebelové byli sice poraženi, rozhodně se však nevzdali. Forvenost uzavřel dohodu s Železným Rhûngarothem a rozhodl se mu odprodat všechny své zbývající provincie. Utržené peníze vrhl do poslední akce – zabít rebely nenáviděného esgarothského krále Dagoberta. V pořadí již třetí pokus vyšel, a tak vládu nad královstvím převzali Dagobertovi věrní. Město směřuje opět k vládě městské rady. Občanská válka v Esgarothu tak (narozdíl od té v Železných horách) skončila remízou.
Co se týče územní expanze, neměli by být zapomenuti elfové, jejichž porady začínaly vždy slovy „vzdáme se těchto území, uzavřeme mír a budeme chránit naše lesy“ a končily rozkazy typu „zaútočíme sem a sem, tady podpoříme naše spojence“.
Země na východě od Mlžných hor se nadechly do míru. Jak již naznačila závěrečná bitva stráží se skřety v těchto horách, mír ve Středozemi neměl trvat věčně…
Pingback: KRONIKA I. ROČNÍKU – Letní tábor Pán Prstenů