Toto je kronika příběhu šestého ročníku tábora Pán prstenů, který se odehrál v létě roku 2020. Pokud vám zde chybí nějaký zásadní moment, který jsme opomněli zmínit, napište nám 
Roku 2770 Třetího věku byly vybudovány obchodní stanice na soutoku řek v podhůří Železných hor. Co začalo jako malé obchodní středisko Esgarothských, trpaslíků a Východňanů, to nyní vyrostlo v bohaté město Železný Rhûngaroth, které využilo příležitosti, osamostatnilo se a po čase si zvolilo za krále Aloise I. Mrkvičku.
Psal se rok 2784 Třetího věku a plameny války uhasly již před několika lety. Rhûngarothu se vedlo lépe než kdy dříve. Město se velice rozrostlo, a to dokonce natolik, že se centrální část musela celá přestavět ve čtyři menší čtvrti. Mír, který však město mělo a který si tak dobře opečovávalo, závisel na jediném člověku, princi Theothainovi z Dolu. Princ Theothain se měl totiž oženit a se svojí královnou převzít vládu v sousedním Esgarothu. Byl to mladý, statný a velice statečný hoch s malinkatými sebevražednými sklony. Svoji statečnost kupříkladu projevil, když čelil armádě skřetů, zatímco po jeho boku stál jen jeden z novinářů a velvyslankyně z elfí říše. Nebo když hned po tomto útoku vběhl střemhlavě do lesů sbírat si své bylinky.
Děj zahájila již obvyklá karavana s nově příchozími dobrodruhy, uprchlíky či veterány z válek. Naneštěstí byla po cestě do města nemile překvapena, a to ničím menším než útokem skřetů. Jejich chování ale bylo poněkud zvláštní a nikoho z karavany, kterou skoro celou pochytali, nezabili. Když se o tom doslechli ve městě, rozhodl se kancléř Černoplášť vyhlásit brannou povinnost. Armáda, posílená statečnými obyvateli města, se vydala zajatcům na pomoc a dokázala tyto skřety rychle pobít a zajatou skupinu osvobodit.
Nejednalo se o ojedinělý případ skřetích útoků v poslední době. Pofidérní malinkatý skřetí kmen, který se u města před lety usadil a který si tou dobou označení „kmen“ sotva zasloužil, sice způsoboval už od začátku pozdvižení v jinak nudných všedních životech rhûngarotských občanů, ale vesměs vlastně nikdy nebyl brán jako zásadní problém vyžadující konečné řešení. Za těch pár let, co se oněch několik málo zde usazených skřetů stáhlo do pozadí, na ně lidé skoro zapomněli. A přesně téhle situace skřeti využili. Sbírali své síly k velkému návratu. Ubohá skupinka několika málo nuzných skřetů se rozrostla v opravdový skřetí kmen a obyvatelům zdejšího kraje dali jasně najevo svou přítomnost a existenci oním počátečním útokem a následným únosem karavany poutníků pouhých pár mil od bran Železného Rhûngarothu.
Okolní lesy se staly nebezpečné a jedinou ochranou proti jakékoliv hrozbě přicházející z lesů se nemohl stát nikdo jiný než neohrožený, početný a silný sbor hraničářů… Totiž – ne tak úplně početný a vlastně ani ne tak úplně silný, ale to bylo jen ze začátku. Za těch několik let řady hraničářů značně prořídly, a tak museli velitelé hledat posily jinde. To se nakonec povedlo, když zdejší sbor uzavřel spojenecké dohody s hraničáři z Lesní říše, Lothlórienu a Ithilienu. Navázal vztahy také s lesní knihovnou, zpočátku zchátralou, polorozpadlou a polomrtvou budovou, která kdysi bývala útočištěm pro učence, lesní milovníky i všechny poutníky, kterým poskytovala úkryt před deštěm a nabízela i jedinečnou příležitost dovědět se nevídané informace. Občané Železného Rhûngarothu se domnívali, že již nic ani nikdo tuto budovu nepřivede k životu. Jenže v tom se mýlili. Vyslanec z Lesní říše, který přijel do Železného Rhûngarothu z důvodu zásnub esgarothského prince, lesní knihovnu koupil a do pár dnů z ní opět udělal na první pohled malebné a poklidné místo. Po jeho odjezdu se jakoby odnikud objevila poněkud netypická elfka jménem Ayla a stala se oficiální správkyní knihovny. Navázala blízké spojenecké vztahy s hraničáři a společně pozvedli kulturu nejen na venkově, ale zapojovali se i do života a fungování města. Ayliným cílem bylo vytvořit elfí čtvrť a vystavět kolem staré knihovny celé elfí městečko, jelikož tou dobou už se jí tam usídlila početná elfí rodina Evergardenů – náruživých obchodníků s čajem.
Hraničáři potom skrze spojenectví s knihovnou usilovali o vítězství jejich kandidátky na pozici esgarotské královny a snažili se jí tak zajistit další potřebné hlasy (ale o tom níže). Více než politika však hraničářský sbor zajímala hrozba skrývající se ve zdejších lesích. A dle jejich pátrání nebyla řeč pouze o skřetech, které se jim dařilo víceméně většinou úspěšně potlačovat. Mezi hraničáři a skřety proběhlo několik střetů se ztrátami na obou stranách. Nicméně zdálo se, že se zde skrývá ještě jiné nebezpečí – a hraničáři mu byli na stopě. Podnikli své vlastní pátrání, které je zavedlo až do starých opuštěných štol, odkud mělo vylézat velké zlo. Jak jejich mise nakonec dopadla, není přesně známo.
Rozrůstající se skřetí kmen s nepolevující intenzitou pronikal až k branám města – a někdy také za ně. Události smrti někdejšího královského maršála Felarófa nebyly veřejnosti nikdy oficiálně vysvětleny – alespoň ne v takové verzi, ve které se vážně staly. Oficiální zpráva v novinách, hlásající, že byl maršál zabit při výkonu povolání, umlčela mnohé otázky. Skutečnost, že se jednalo o úkladnou, dobře promyšlenou a naplánovanou vraždu spáchanou dvěma skřety, kteří pronikli až za hradby města, ba dokonce až na samé nádvoří před palácem, se nesměla za žádných okolností k uším prostých občanů dostat. Mínění o městské stráži a celkově bezpečnosti města totiž nebylo zrovna valné a moc tomu nenapomáhal ani fakt, že kapitán městské stráže, rytíř Finur, nechával vědomě jednu skřetoelfici procházet se po ulicích města (nikdo neví, jak se na světě objevila), ba co víc, dokonce ji i přijal do řad městské stráže (nutno podotknout, že nadřízení mu to záhy zatrhli). Kdyby se ještě k tomu rozneslo, že dopustil, aby dva skřetí zabijáci vnikli za hradby a splnili zde svůj úkol, pravděpodobně by skončil stejně jako pan maršál.
Skřetí hrozba neochabovala, stejně jako sebevražedné sklony prince Theothaina. Ten toto tvrzení opět jen potvrdil tím, že se rozhodl utkat se náčelníkem skřetího kmene Gotšalkem o životy a svobodu dvou zajatých bylinkářek z Učené společnosti. Bez doprovodu, bez zálohy, bez zajištění, bez ničeho. Jen on s obouručním mečem v jeskyni plné skřetů a proti němu ten nejobávanější, nejsilnější, nejkrutější a nejodpornější náčelník, jaký kdy žil. Jak to jen asi mohlo dopadnout…? K překvapení všech princ opět přežil. Souboj vyhrál, ale jen o jediný koňský vlas na Gotšalkově ohyzdné hlavě. Oba soupeři z tohoto boje na život a na smrt nakonec vyvázli živí, ale těžce zranění. Samozřejmě vůbec nebylo podstatné to, že život budoucího krále Esgarothu a Dolu byl opět ve smrtelném nebezpečí, hlavně že bylinkářky byly zachráněny.
Udržet celých těch šestnáct let tohoto prince při životě občas nebylo vůbec jednoduché, a to ani s ohledem na to, že žil většinu svého života v utajení pod jiným jménem a pod ochranou těch nejlepších profesionálních zabijáků a bojovníků, elitní tajné jednotky zničeného Dolského království, která si říkala Srdcové eso. Princovou falešnou identitou byl Justinián Černoplášť, synovec královského kancléře Joviána Černopláště. Ten byl shodou okolností totiž nejvýše postavený člen Srdcového esa, známý pod přezdívkou Pařát. Pod jeho ochrannými křídly, skryt všem a zároveň na očích v královské kanceláři, vyrůstal malý Justinián a učil se všem dovednostem, které se mu v jeho předurčeném budoucím životě mohly hodit.*
Dalo by se říct, že, dost možná i k nemalému překvapení některých členů Srdcového esa, svůj úkol tato různorodá skupina vrahů, tajných agentů a zabijáků splnila. Když se dříve roku 2780 Třetího věku podařil Srdcovému esu převrat v Esgarothu, princova identita mohla být odhalena, stejně tak jako jeho právo na esgarothský trůn. Vítězící Srdcové eso tehdy bylo málem vyšachováno esgarotským armádním kapitánem Athelstinem, který se však k esu nakonec přidal a vládl v Esgarothu jako Theothainův regent až do letošního roku, kdy měl princ dosáhnout plnoletosti a dle dohod se v Rhûngarothu oženit podle přání předních velmožů Rhûngarotského království.
Mezitím, po delší časové prodlevě, se opět opakovala velice oblíbená činnost královské kanceláře, a sice organizace voleb do tříčlenné městské rady, která ve městě měla na starosti většinu vlády. Oblíbená radní Arewia Brisc se totiž odebrala na nějakou dobu do ústraní a vzdala se svého křesla na radnici, čímž porušila již nějakou dobu zavedený a všemi uznávaný zvyk, že důvodem opuštění postu městského radního je pouze jeho vlastní, zpravidla předčasná, násilná a jinou osobou provedená smrt. Předvolební debata byla velmi dlouhá, neboť o post v radě se v debatě bilo hned sedm kandidátů. Jednalo se o zámožného obchodníka Erwona Wistona, hobitího mistra alchymistu Jetelvěda Čapičku, elfího čajovníka Aldona Evergarden, černě oděného vetešníka Withaela Rrema, králi silně loajálního novináře Bernarda, oblíbeného hostinského Eturi Baratura a konečně o Wilhéma Rhýnského, předsedy Národní strany Rhûngarothu. Poslední jmenovaný se v debatě málem dopustil velezrady. Za obvyklé spílání nad schopnostmi stráží si všichni kandidáti vysloužili proslov dopáleného dlouholetého důstojníka stráže, poručíka Thidase, na který nikdo z kandidujících nenašel odpověď.
Neméně dlouhá byla i následná fronta před královskou kanceláří, kde se nacházela volební místnost. Nakonec se novým radním stal Jetelvěd Čapička, alchymista z Učené společnosti, který jako jediný z kandidátů dokázal oslovit i voliče mimo svoji domovskou frakci a vyhrál s náskokem se ziskem 30 % hlasů. K nemalému překvapení se totiž v Učené společnosti vzdali zastaralých tradic o nezasahování do věcí politických, nenávisti k šlechtě a byrokracii, a místo toho se stali majiteli velké části nemovitostí po celém městě a dokonce skoro nejprestižnější frakcí. Těžko říct, co je k tomu vedlo, možná by nám ale mohl napovědět fakt, že Učená společnost měla jeden z rozhodujících hlasů při výběru budoucí královny pro prince Theothaina a to, že princ Theothain byl jedním z mistrů alchymistů a politiku frakce řídil. Samozřejmě Učené společnosti se nevedlo jenom v podnikání. Alchymistům se podařilo ukořistit tělo skřeta a dozvědět se víc o jejich anatomii. Nakonec z něj bylo i pár vysoce vzácných plísní. Jako každý rok se také povedlo vyvinout tak silnou omamnou látku, která, podána skřetovi ve formě aerosolu, způsobila, že do pár vteřin místo zabíjení tancoval se stromem mazurku. Ač je to neuvěřitelné, letos kvůli alchymistům ani nic nevybuchlo. Že se ale v Učené společnosti dělo něco vážného, toho si mohl pozorný pozorovatel snadno povšimnout. Několik dní byla většina starších členů spolku, jež si snad na památku společně prožitých chvil pořídila sadu prstenů, velmi bledá a těsně za hranicí psychického zdraví. V hospodách se mluvilo i o hádce mezi alchymisty a mistrem čarodějem, po kterém se mágové na čas od společnosti distancovali. Nakonec však vše dobře dopadlo a i v Učené společnosti zavládl klid takový, jaký v ní jen panovat mohl.
Městská rada byla tedy po čase opět kompletní. Spolu s mistrem Čapičkou v radě seděli elfí mág Felahir a Chingis Altan Qoior. (Poslední z jmenovaných se podílel na organizaci rhûnských slavností ve Východňanské čtvrti, jež měly jasný nádech orientální exotiky a sklidily velký úspěch.) Rada řešila své obvyklé problémy – stížnosti na kapitána stráží, kde vzít finanční prostředky na vyplácení strážníků, kde vzít lidi na vymáhání daní, co udělat s podvratnými živly, které chtěly svrhnout krále atd. atd.
Vždy se najde někdo, kdo je nespokojený s režimem, či si jen potřebuje na něco postěžovat, a v Rhûngarothu tomu nebylo tento rok jinak. Že republikáni byli stále mezi občany poměrně oblíbení ukázalo i to, že jednoho dne přes noc někdo vykopal kostru posledního purkmistra města Dálina, který po referendu v roce 2775 Třetího věku v souladu s vůlí lidu korunoval Aloise Mrkvičku na rhûngarothského krále.
Organizací, které vedly nějaký boj o nastolení nového režimu, anebo chtěly jen svrhnout krále a dosadit někoho jiného, bylo hned několik. Jednou z nejslavnějších a největších se stala Národní strana Rhûngarothu (zkráceně NSR). Strana poměrně rychle nabyla na vlivu mezi prostým lidem, zvláště mezi novousedlíky. Ke své slávě přišla ale až po velkém vojenském zátahu, který na ni byl proveden městskou stráží a armádou. Zátah usnadnilo i to, že NSR do svých řad přijímala úplně každého a nové členy nijak neprověřovala, což městské stráži i královnině rozvědce usnadnilo její infiltraci. Přestože její protikrálovské pikle skončily neslavně, je nutné podotknout, že jistou dobu budila respekt až strach i u těch nejpřednějších služebníků krále.
Další významnou organizací byla Rhûngarotská obchodní společnost. Do veřejného povědomí všech občanů se dostala poté, co se nemalá začínající frakce bankéřů spojila s několika dalšími spolky a společně vytvořili bezkonkurenční monopol. Tím se z Rhûngarothské obchodní společnosti stala Královská rhûngarothská obchodní společnost a vyšvihla se až na první příčku žebříčku prestiže ve městě, ba dokonce jí bylo povoleno na území království zbudovat vlastní město.
Zmínit je třeba i městskou léčitelnu. Ta si letos osvojila zvyk chvílemi nosit na hlavě bílé čelenky, dle legend doplněné orientálním bojovým uměním. Vybavení léčitelny ochrannými prostředky se za těch několik roků dostalo na výbornou úroveň; zejména se jednalo o špičkové modré roušky, které svým materiálem vypadaly, jako kdyby ani nepocházely ze Středozemě. Přesto se ve městě rozšířilo několik nákaz. Několikrát se lidé nakazili na náměstí v trpasličí čtvrti i na dalších místech, takže měli léčitelé práce dost a dost.
Zapadnout by též neměla malá skupina s názvem KPP. Záhadný význam této zkratky dosud nebyl objeven. Zakládajícím členem byl Robert, jeden z městských kovářů, který moc nemusel krále, moc nemusel radu a – vlastně – nesnášel úplně všechno. Poprvé na sebe upozornil již před lety, když pomáhal starému Odboji popsaném v třicetistránkové sáze o strážích. Tento odboj, potenciálně velmi nebezpečný, byl zlikvidován na přímý rozkaz královny Golvin Naegril-Mrkvičkové. Zatímco tento výše zmíněný Robert vyjednával s královskou rozvědkou svobodu pro sebe a své přeživší muže výměnou za to, že bude věrně sloužit královně, prováděla armáda a stráž rychlé zátahy a popravy vzbouřenců. A tak, když Robert vyjednal svobodu pro své kolegy, zjistil, že je jediným živým členem frakce. I tak o něm ještě mělo být slyšet. Více řeknou zápisky Zuřivé reportérky…
Z pera Zuřivé reportérky s velkým Z
Královský bál byl tu! S posledními paprsky zapadajícího slunce se vznešení hosté začali sjíždět k branám hradu a přichystané prostory se začaly plnit. Mezi pozvanými byli ti nejvýše postavení představitelé a obyvatelé města a členové těch nejprestižnějších frakcí, které se ve městě vyskytovaly. Všechny srdečně vítal sám král Alois Mrkvička I. po boku se svojí jako vždy půvabnou – jeden by řekl až skoro děsivě okouzlující – chotí a královnou Golvin Naegril. Už od začátku byl přítomen samozřejmě i hlavní aktér tohoto večera, princ Theothain, budoucí král esgarotský.
Prostory paláce se pozvolna plnily množstvím hostí a bál mohl být oficiálně zahájen. Po prvních několika minutách volné zábavy a tlachání se postoupilo k prvnímu bodu programu tohoto krátkého, leč velice nabitého večera. Hosté se shromáždili a před ně předstoupily kandidátky jednotlivých frakcí, které se měly ucházet o princovu ruku. Vzhledem k hojnému zastoupení jak v počtu jednotlivých frakcí, tak i v jejich zástupcích, bylo překvapivě málo kandidátek. Ve finále se jednalo pouze o čtyři zástupkyně, které vyslaly frakce Učená společnost, Kavárna, Rhûngarothská obchodní společnost a Spolek přátel z dávných časů, aby bojovaly o princovu ruku. Nicméně všeobecně známým faktem, který se mezi hosty na bále dostal i k těm posledním nedoslýchavým uším, bylo, že princ již mezi kandidátkami svou favoritku má. Jednalo se o jistou hraničářku Ithlien, která zastupovala Učenou společnost a získala si princovu náklonnost již před samotným bálem. Takže minimálně ze strany prince Theothaina bylo jasné, jak si ideálně výsledek dnešního večera představuje. Nicméně šance byly vyrovnané (kandidátku Kavárny ostatně podpořila přímo královna Golvin), a tak každá z kandidátek po svém představení se hostům a zároveň porotě musela spolu s princem ukázat i své taneční schopnosti. Výkony to byly poněkud žalostné, co si budeme nalhávat, ale zároveň tak byla zahájena i taneční část večera pro ostatní hosty.
Tak se tancovalo, jedlo, pilo a samozřejmě vyjednávalo o hlasy jednotlivých frakcí, až se bál přehoupl do pozdních hodin a bylo načase přesunout se k poslednímu bodu tohoto významného večera, a sice volbě nové královny Esgarothu. Oficiální část bálu pro všechny zvané hosty byla ukončena a hlasovací rada, skládající se z jednotlivých zástupců všech přítomných frakcí, se přesunula do klidnějších a vhodnějších míst královského paláce, kde mělo proběhnout ono velké rozhodnutí. Každá frakce měla svůj počet hlasů podle svého postavení ve společnosti. Nejprve však proběhla bouřlivá debata, kde frakce představily své kandidátky.
Poté nastal prostor pro otázky. Jednotliví zástupci frakcí začali okamžitě zpochybňovat kandidátky svých oponentů. Jednalo se o opravdu vášnivou disputaci, která se místy nedala označit jako „na úrovni“, a došlo i k nečekaným zvratům. Obchodníci s bankéři stáhli svoji kandidátku a stejně tak učinil i maršál Thidas za Přátel z dávných časů, jejichž kandidátka, čtyřicetiletá úřednice léta dohlížející na prince, kandidovala zcela proti vůli samotného prince i královského kancléře. Ve hře tedy zůstaly princova favoritka hraničářka Ithlien z Učené společnosti a kandidátka z Kavárny Failo Vraní. I přes horlivé obhajování prince Theothaina, který se rady i hlasování účastnil jako zástupce Učené společnosti (v níž byl mistrem alchymistou), byly sympatie mezi oběma kandidátkami celou dobu dosti vyrovnané.
Takže až samotné hlasování rozhodlo. S převahou několika málo hlasů a po urputném slovním souboji se princovou ženou a královnou esgarotskou stala Ithlien. I přes smíšené pocity, které se vznášely v hlasovacím sále po padnutí verdiktu, bychom onen výsledek označili jako příznivý a řekli bychom, že vše dobře dopadlo. Jen kováře Roberta z KPP, který celou dobu brojil proti hraničářce Ithlien a poté jí ku překvapení všech ostatních dal hlas, již nikdo nikdy neviděl. Z místnosti si jej odvedl podivný elf známý svými kontakty ve vyšších kruzích rhûngarothské společnosti.
Hned na druhý den se konala svatba, ale k nemalému překvapení snad všech občanů poněkud neslavná a neslavnostní vzhledem k tomu, o jak významnou událost se jednalo. Byla to spíše soukromá sešlost odehrávající se sice v Železném Rhûngarothu, ale za hradbami paláce s pouze několika málo vybranými hosty. Nicméně dlužno podotknout, že s ohledem na některé dosti nemilé události, které se odehrály těsně po skončení hlasování a rozpuštění hlasovací rady (doslova pár sekund, jak několikrát zdůraznil a uvedl zdroj), toto svatební opatření celkem chápeme. Jak bylo již řečeno, obě kandidátky měly své hojné podporovatele a některé výsledek mírně řečeno pobouřil. Další by až možná dosti opovážlivě a odvážně mohli tvrdit, že to ještě bude mít dohru. Ovšem přese všechno nakonec obřad dopadl úspěšně a nová královna i spolu se svým novým králem byli bezpečně dopraveni (k velkému oddechu všech členů průvodu) na hranice království Železného Rhûngarothu. Král Mrkvička se poté vrátil do města, aby viděl hádajícího se kapitána stráží s vůdcem skřetů o nějakého odpadlíka. V rámci dobrých vztahů byl skřet-strážný vydán a zručně popraven, což byla naštěstí jediná prolitá krev ten den. Novomanželskému páru přejeme hodně štěstí a dlouhá léta úspěšného kralování v Esgarothu. Ať žije král s královnou!
*) Více o osudech Srdcového esa naleznete v povídkách ze série „Příběhy Srdcového esa“.
Zuzka B., Brutus a Minreth