Zde najdete zaznamenány ty nejdůležitější momenty z příběhu našeho tábora, a to jak z taktik, tak z larpové části.
Pokud vám zde chybí nějaký zásadní moment, který jsme opomněli zmínit, napište nám 🙂
Dějová linie rhûngarothského roleplay
Železný Rhûngaroth vznikl ze tří obchodních stanic v podhůří Železných hor. V době, kdy jeho zakladatelé vedli občanské války, se osady sjednotily a vytvořily město, jež se záhy stalo centrem obchodu mezi západem a východem. Roku 2775 Třetího věku byla městská republika nahrazena na přání občanů monarchií. Králem se stal Alois I. Mrkvička, rhûngarothský hospodský a bývalý kapitán stráží z Esgarothu.
Království si zprvu žilo spokojeným životem. Město postupně ovládl Triumvirát, spolek Podnikatelů, Stráží a Stoky (lidově zvaný „PSS“), kterému se v létě roku 2777 podařilo získat i všechna křesla v městské radě. Zdálo se, že tento pakt je ve městě pevně ukotven a že nikdo nemá sílu se mu postavit.
Mocenské postavení malého království se postupně zhoršovalo. Král s královnou proto přesídlili do paláce mimo město a dbali na výstavbu silného opevnění, které mělo odradit zakladatele města, mocné sousední říše Esgarothu, Rhûnu a Železných hor, od vpádu. Těm se nelíbilo, že malé královstvíčko neuvěřitelně bohatne na obchodu, ze kterého by jinak těžili právě oni. Šikovnou diplomacií se královým služebníkům dařilo držet tyto tři sousedy ve vzájemných sporech, aby se jim útok na Rhûngaroth nevyplatil.
První narušení zaběhnutých kolejí v životě města přišlo se smrtí Hedviga Skägara-Mechůrky, městského radního za Podnikatele. V následně proběhlých doplňovacích volbách totiž zvítězil jeden z největších odpůrců triumvirátu — Astor z Hlídky. Triumvirátu tak v radě zůstali dva radní. Zároveň s tím kancléř Černoplášť předložil králi návrh na rozšíření pravomocí rady o soudnictví a stráž, což by králi umožnilo se soustředit na komplikovanou politiku s ostatními zeměmi. Návrh byl přijat, ostatně situace se čím dál více zhoršovala. Kancléř totiž dostal zprávy od zaniklé organizace jménem Srdcové eso, že se chystá dělení Rhûngarothu. Na místo byli jako diplomaté vysláni trojčlenná městská rada, z níž přežil jen Astor z Hlídky. Netrvalo dlouho a mladé království bylo ve válce se všemi svými sousedy.
Přestože se na hranicích bojovalo, město si dál žilo svým životem. Rada byla dočasně doplněna o správkyni Tamaru Vrabčí, městská stráž, z níž ti nejschopnější byli odveleni do boje, se snažila doplnit své stavy a vycvičit nováčky, a v čarodějově věži se kromě nového mága a jeho noviců usídlila i Učená společnost (kolegium alchymistů a dalších badatelů). Jako obvykle ve městě působili kováři (nově jako cech) a dvě konkurenční hospody. Paletu nejrůznějších skupin doplnil Cech rybářský sdružující i hlavy konkurenčních rodin Kapříků a Rybožroutků, nebo třeba Klub pozorovatelů, to jest místo, kde se setkávala městská smetánka, a banka vedená rhûnskou rodinou Altanů. Poklidný život města již záhy narušil liniemi proniknuvší oddíl esgarothských vojáků, kterému se podařilo poplenit i úrodu na farmě, než se jej podařilo zahnat.
Městskou politiku v mnohém určily volby do městské rady za dva Esgarothem zabité radní. Velká předvolební debata měla takříkajíc šťávu — nejostřejší spor byl mezi bankéři a stráží (obě frakce měly ve volbách vlastního kandidáta). Ani obecenstvo se nebylo s to shodnout, zda více kradou bankéři, či městská stráž. Výsledek voleb byl nečekaný. S náskokem totiž vyhrál královský úředník a kancléřův bratr Julián Černoplášť, jenž sliboval omezení byrokracie (kterou, nutno podotknout, z velké části vytvořil právě on). Druhý na čáře skončil farmář Ječmen a za ním s odstupem jediného hlasu (stejně jako na jaře) pak bankéř Chingis Altan Dorben. Jeho rodině štěstí příliš nepřálo, neboť se stráži podařilo zjistit, že banka uplácela občany před volbami, aby pomlouvala stráž. Protože království bylo ve válce a nařčení bylo křivé, byl její majitel po zásluze potrestán. K tomu ještě přibylo obvinění z velezrady. Kancléři Černoplášti se totiž do rukou (od samotného Dorbena) dostal novinový plátek, jenž za původce války považoval Rhûngaroth a označoval jeho armády za imperialistické a neschopné. Hlásal též, že vojska Východňanů jistě brzy zjednají spravedlnost. Malá poznámka naspod, že se jedná o „alternativní fakta“ (tj. lži) městský soud příliš neuspokojila. Dovolíme si ještě zmínit, že v odkazu na barvu, v níž chodí Východňané do boje, se plátek jmenoval „Rude prawo“. (Podobnost s naší realitou jest čistě náhodná.) Buď jak buď, Dorbenovi se podařilo z následků zločinů vyvázat kličkou alespoň rodinný majetek.
Ani po odražení vpádu esgarothských se situace v okolí města nezklidnila. V lesích nedaleko se totiž usídlil skřetí kmen, který soustavně přepadal pocestné, kteří zabloudili dále od lesa. Jeden ze skřetích válečníků se dokonce dožadoval duelu s šampionem Rhûngarothu. V zajetí skřetů na jistou dobu skončili nejen mladý synovec kancléře Černopláště, ale i skupina alchymistů. Zároveň městu začaly docházet finance — co se vybralo na daních ani zdaleka nestačilo na pokrytí žoldu stráží. Rada se nakonec odhodlala k riskantnímu kroku — ve snaze ušetřit byl omezen počet strážných a došlo k degradacím. Zároveň byl odvolán kapitán stráží Haras Černý Pes, politický konkurent radního Astora.
I přes radostnou událost v podobě svatby rohirského uprchlíka s děvečkou z krčmy se krize stupňovala. Rhûngarothem otřásl výbuch, který fakticky srovnal se zemí jednu ze dvou hospod. Během rozběhlého vyšetřování pak někdo nastražil další výbušniny do strážnice a zranil tak mnoho představených města. Viníka se nepodařilo vypátrat, neboť dříve kromě např. přednášky o dělení elfů pořádal pan hobití alchymista Přibil Čtvrtbotka i veřejnou přednášku o výrobě výbušnin… Jako přídavek následovala poprava esgarothského špeha, který již rok pracoval v Královské kanceláři. Město nebylo daleko od naprosté anarchie.
Jedinou kladnou zprávou těch šílených dní se tak stalo uzavření míru s Východňany, takže království nadále válčilo jen se dvěma svými sousedy. Pan alchymista posléze raději zrušil přednášky „Proč nenávidět Rhûn“ a „Jakými nevybíravými způsoby nenávidět Rhûn“ a nahradil je esgarothskými obdobami se slovy: „Doufám, že s těmi ještě válčíme.“
Závěr těchto časů se nesl ve znamení boje se skřety, kteří si nyní troufali už i na celé výpravy. Stráž za pomoci královských důstojníků (jedním z nich se stal, ke smůle Astora z Hlídky, Haras Černý Pes, odvolaný kapitán stráží) dobyla těžce opevněné skřetí sídlo a následně mnoho skřetů pobila. Poslední událostí pak bylo vyhlášení královského výnosu, ve kterém Alois I. Mrkvička odvolal celou městskou radu a jmenoval dočasné správce, než proběhnou volby. Třešničkou na dortu jest, že bylo zamýšleno městskými správci jmenovat důstojníka královské armády Felarófa, ale protože se v listině královský notář přepsal ve jméně, místo kapitána se správcem stal čaroděj Felahir z Učené společnosti. Ta se tak poprvé za svoji existenci významně zamíchala do politiky města.
Dějová linie taktik
Po pádu Osamělé hory a přilehlého Dolského království došlo v Rhovanionu k válce, ve které společnými silami zvítězily síly Dobra. Během občanských válek (do r. 2775 Třetího věku) se skřeti opět zmocnili Mlžných hor. Hordorská říše, jak si skřeti říkali, se spojila s černokněžníkem z Angmaru a s Vrchovci. Společně tento pakt zahájil invazi do Eriadoru. Ta nebyla zrovna úspěšná. Angmar totiž záhy padl pod útoky Světlé a Vrchovci, kteří nechtěli dopadnout stejně, raději přišli k lidem a hobitům z Eriadoru s nečekanou nabídku — válka bude ukončena a společnými silami bude obnoveno Arnorské království pod žezlem Dúnadanovým. A tak jediná temná frakce, která válku přežila, ba dokonce během ní posílila (neboť dobyla Roklinku) byli skřeti z Mlžných hor.
Právě tehdy došlo k pohybům okolo dosud klidného povodí řeky Anduiny. Rohanský král a gondorský správce dostali zprávy z jim poloznámého Železného Rhûngarothu, že se Východňané chystají dobýt země na západ od výše zmíněné řeky. Zároveň s tím narostla aktivita pavouků a skřetů na jihu Temného hvozdu, v okolí Dol Guldur. Posledním nemilým překvapením se stali vozatajové z Chandu, kteří projeli za souhlasu Černokněžného krále Mordorem a obsadili Černou bránu.
Plameny války brzy zachvátily celé území. Emyn Muil a Mrtvé močály se staly svědky několika chaotických střetů mezi Gondorem a Rohanem na jedné straně a Rhûnem a Chandem na straně druhé. K výraznějším posunům však došlo až později, to když Gondor získal bitevní pláň Dagorlad před vstupem do Mordoru. Záhy byl ale zatlačen a hranice se nakonec ustálila na řece Anduině a v ithilienských hvozdech. O kus severněji se pokoušeli Rohirové pravidelně překonat Anduinu, leč jejich snahy nebyly úspěšné. V závěru pak vyčerpaný Rohan sám přišel o Argonath — jinak řečeno, Východňané se dostali přes řeku.
Daleko významnější byly události na severu, kde se již od počátku šachovalo s provinciemi. Již na začátku války pronikla výprava trpaslíků do Mlžných hor, ale za cenu ztráty kontaktu se svými spojenci (skřeti a pavouci získali například Kosatcová pole). Ve válce zaznamenal dílčí úspěchy Dol Guldur, avšak skřetům z Morie se již kvůli vlastním chybám vedlo čím dál hůře. Pro začátek přestali být skřety z Morie, neboť ta padla pod soustředěným útokem trpaslíků a elfů. A nakonec přestala říše velkého skřeta Nemysla Nathakara existovat úplně — to když padla poslední bašta Roklinka. Skřetí hrdina zemřel při její obraně. Mlžné hory se tak opět staly bezpečnými…