První projel branou pán Lossarnachu se svými sekerníky. Jako vždy. Zhruba osm set mužů, hádal gondorský správce Beregond a věděl, že se nemýlí. Ostatně si již prošel nejednou bitvou a už za vlády svého otce Berena bojoval s mnoha nepřáteli Gondoru. Odhadnout počty patřilo k nezbytné výbavě správného velitele.
Sedm set od řeky Ringló. Od Černokořánu tisícovka lučištníků. Z Anfalasu a Lamedonu jen hrstka mužů. Od Pinnath Gelinu naopak přes pět set dobře vycvičených šermířů. Pelargir poslal oddíl přístavní stráže. A nakonec, jako vždy, spatřil Beregond v dáli lesknoucí se přilbice urostlých rytířů z Dol Amrothu. Byl si jistý, že si při pochodu zpívali. Dolamrotští válečníci vždycky zpívali. To ta labuť ve znaku.
Pohlédl na sever. Bylo to už kolik dní, co nechal majáky vzplát. Gondor volal o pomoc. Z Rohanu ani zpráva.
Tiše stál gondorský správce na nádvoří, kde rostl Bílý strom. Vzpomínal na dávné války. Jak se před necelými dvaceti lety, během Dlouhé zimy, vylodili korzáři z Umbaru na jižním pobřeží jeho země. Jak jej jeho otec vyslal na pochod, jak narychlo obcházel podhůřím a sbíral vojsko, až se mu podařilo zachránit oddíly Eledhila Dolamrotského. A jak tehdy spolu s tímto knížetem, když bylo Rohanu nejhůře, vedl gondorské vojsko na pomoc Jízdmarce. Tehdy se mu zdálo, že nejhorší války jeho časů jsou již pryč. Pečlivě posiloval gondorské pozice. Dokonce získal i opěrné body na druhé straně Anduiny. Moc Gondoru se upevnila.
A pak se rozhořely války na severu. Začalo to nenápadně – posel ze skoro neznámého královstvíčka jménem Železný Rhûngarocosi správce varoval, že Východňané chtějí získat země západně od Anduiny. Připravil se, najal žoldáky. Východňané byli odraženi. Zprvu to vypadalo, že se mu podaří zabrat i Hnědé země a Dagorlad, jež leží mezi Temným hvozdem a Mordorem. Jenže se objevili Chandští. Šílenci na bojových vozech. Jeho lid sice krvácel, ale nepřítel se nedostal ani do Ithilienu. A když ze severu přišly zprávy, že se elfům a trpaslíkům podařilo získat po letech Morii s Roklinkou, zdálo se, že je válka vyhraná. Zvlášť když se Chandští stáhli kvůli smrti svého náčelníka. Východňané a skřetí sebranka v Temném hvozdu nebyly rovnocennými soupeři.
„Můj pane, kníže Eledhil dorazil. Rada je kompletní. Čeká.“
Beregond pokývl, že rozumí. „Vyřiď drahým pánům, že správce Gondoru se k nim brzy připojí.“ Naposledy pohlédl k severu. Majáky již dávno neplály. Z Rohanu nikdo nepřijel.
*
„Delesgile, kde je tvůj otec? A jak to, že jsi přivedl tak málo mužů?“ zeptal se Beregond syna anfalaského pána.
„Můj bratr sebral většinu pastevců i část lovců z hor a vzbouřil se proti němu, můj pane,“ odpověděl mladík.
Dolamrotský kníže si odfrkl. „To by se v mém knížectví stát nemohlo.“ Všichni věděli, jak si jeho lid zakládá na vznešenosti a své urozenosti. Jako by jej to vylučovalo z vedení občanských válek.
Beregond raději výlevy svého nejmocnějšího leníka nekomentoval. „O Ethirských nic nevíte?“
„Zahlédli pár korzárských lodí a dostali strach, můj pane.“
Správce pokývl. Počítal s tím. Pohlédl na muže stojícího trochu bokem a pokynul mu, aby přišel blíže. Byl to hraničář, jeden z ithilienských.
„Kapitán vám přiblíží situaci.“
„Mí pánové, zdá se, že Pán nazgûlů chandské vozataje jen využil, aby zastřel své vlastní plány. Našim zvědům se podařilo proniknout až k Minas Morgul. Mezitím, co jsme bojovali s Chandem, podařilo se nazgûlům vycvičit velké skřetí vojsko, které se shromažďuje za pevností. Na pochod se může dát každým dnem.“
Shromáždění pánové Gondoru pokyvovali hlavami. Ostatně, něco takového čekali. Jinak by je správce nevolal do boje. Hraničářova následující slova je však překvapila.
„Naneštěstí, velká část našeho vojska musí krýt severní hranici s Východňany. Vítězství na severu stálo naše spojence mnoho sil, a tak chvíli potrvá, než se jim podaří zničit zlo v Temném hvozdu a ulevit nám na tomto bojišti. Ale i to je jen vedlejší problém. Tím hlavním jsou Haradští.“
„Myslel jsem, že tam se nám podařilo jejich kmeny dostatečně rozhádat,“ pohlédl trochu bázlivě pán Lebenninu na Beregonda. Aby také ne, když jeho země ležela nedaleko nestálé hranice s Jižany.
„Prsty v tom bude mít jeden z nazgûlů. Využili toho, že jsme se soustředili na naši severní hranici a nenápadně se sjednotili.“
„Takový nápor nemůžeme ustát. Útok ze severu, z jihu i východu…“ nevěřícně kroutil hlavou pán od Černokořánu.
„Co Rohirové? Přijedou?“ zeptal se po chvíli kníže Eledhil.
„Nechal jsem zapálit majáky již před řadou dní. Stále nic. Ani posel.“
V místnosti zavládlo ticho. Mnozí si pamatovali válku během Dlouhé zimy. Tehdy to vypadalo, že se celá Gondorská říše rozpadne. Ale to nebyli obklíčení ze všech stran. Urození pánové sklonili povětšinou hlavy a přemýšleli, jak odvrátit tu temnou hodinu.
Po chvíli se ozval bázlivý Lebennin: „Bez pomoci z Rohanu nemáme naději.“
Beregond na něj pohlédl. Viděl, že starého pána svírá strach. Bál se válek a všichni pro to měli tak trochu pochopení. Vždyť v té poslední přišel o celou rodinu.
„Jsem si jist, že Rohan na naši výzvu odpoví. Král Fréaláf je moudrý vládce a vybojovali jsme společně nejednu bitvu. Jistě o sobě dá již brzy vědět,“ pokoušel se jim dodat odvahy. Myslel to upřímně. Rohanský král byl věrným spojencem. Poté však koutkem oka zahlédl pohyb. Mezi černými mramorovými pilíři trůnního sálu si to rázovala postava zahalená do pláště. V ruce ten poutník svíral hůl a na hlavě měl naražený klobouk tak, aby mu ani při rychlé jízdě na koni nespadl. Ten klobouk byl špičatý a jeho oděv šedý. Gondorský správce na chvíli zavřel oči. Jestli tu byl on, tak se něco strašlivě pokazilo.
„Buď zdráv, Pane a správce Minas Tirith, Beregonde, synu Berenův! Přišel jsem v tuto temnou hodinu s radami a novinami.“
Správce otevřel oči. Nezdálo se mu to. Doopravdy tu byl.
„Je to skutečně temná hodina,“ odpověděl odevzdaně. Tento rozhovor vedli s čarodějem správci Gondoru pravidelně. „A v takových časech obvykle přicházíš, Mithrandire.“
„Nebylo zbytí. Jsem však rád, že má přítomnost zde je nejspíš zbytečná. Jak jsem viděl po cestě do citadely, shromažďujete již vojsko na pomoc Rohanu.“
Vznešení páni Gondoru sebou trhli a jako jeden muž pohlédli na čaroděje.
„Počkej, Mithrandire, to my volali o pomoc. Černokněžný král shromažďuje vojsko v Minas Morgul a z jihu se blíží oddíly Haradských! O volání Rohanu nic nevíme!“ vysvětloval Gandalfovi překvapený Beregond.
„Vždyť majáky vzplály!“
„Ale my byli těmi, kdo je zapálil,“ odpověděl Gandalfovi kníže z Dol Amrothu.
„To není možné! Viděl jsem je jeden po druhém: Halifirien, Calenhad, Min-rimmon, Eilenach a v dáli hořící Amon Dîn!“ nevěřícně kroutil hlavou čaroděj.
A pak jim to došlo.
„My je… my je zapálili zároveň?“ zeptal se bázlivý Lebennin. „Takže se signály vyrušily?“
Gondorský správce přikývl v odpověď. Se skloněnou hlavou nervózně poklepával prsty pravačky po područce svého křesla. Nemusel se Mithrandira ptát, proč jeho rohanský spojenec zapálil majáky. Existoval jediný důvod, proč by to Fréaláf udělal.
„Kde překročili řeku?“ zeptal se po chvíli.
„Přes Anduinu se přeplavili na mnoha člunech u Argonathu. Nyní kontrolují celou pahorkatinu. Rohanské vojsko bylo rozprášeno.“
„Kde je jezdec a kůň? Kde roh, který pěje?“
Poznámka k růstu Bílého stromu na nádvoří: Za vlády Beregonda je Bílý strom ještě skutečně živý.
Autor: Minreth