Stmívalo se. V dálce se ozvalo zahřmění oznamující blížící se bouři a z nebe začaly padat první kapky deště. Jezdec na klikatící se lesní cestě na okamžik zastavil koně, aby ustaraně pohlédl na oblohu a na temné stíny mezi stromy. V poslední době bylo velmi nebezpečné zdržovat se na cestách vedoucích skrze lesy a pustiny. Kupci se zbožím vyjížděli pouze v karavanách s ozbrojeným doprovodem, protože osamělí poutníci tvořili snadný cíl pro smrtící šípy skřetů nebo banditů. Zvláště pak v lesích poblíž Framsburgu, malého městečka vybudovaném na troskách kdysi mocné pevnosti, ležící na severu u úpatí Mlžných hor.
Tlusťoch si byl všudypřítomného nebezpečí dobře vědom. Sice pro něho, jako pro zkušeného řečníka, nepředstavovala hrozbu ani větší skupina nepřátel, neboť jeho rychlý jazyk si za pomoci slibů, odvolávání se na autority skutečné i neskutečné a dalších podlých triků dokázal hravě poradit s každým problémem. Nebyl to mistrný šermíř, ale dokázal se vymluvit ze všeho. Navíc měl v rukávu ještě jedno eso, nebo vlastně dvě, plížící se lesem podél cesty. Neviděl je, ani jednoho, ale věděl, že tam jsou. Byli ještě tak mladí, ale i tak mistři v tom, co dělali. Ještě aby se dostali do města.
Přitáhl si pevněji k tělu svůj zelený plášť se zlatým lemováním. Počasí se rapidně zhoršovalo. Bouře už ho skoro dohnala, vál silný horský vítr, začínalo pršet. Konečně mezi stromy zahlédl dřevěnou palisádu táhnoucí se okolo Framsburgu.
Městská hlídka, spíše než stráž připomínající dvojici vysloužilců vyzbrojených domácím nářadím, znuděně postávala vedle brány. Tlusťochův kůň doklusal na několik kroků od překvapených strážných, načež jezdec celý promáčený seskočil. Ozvalo se hlasité žuchnutí, Tlusťoch zanadával a vykročil rozblácenou cestou směrem k bráně. Vysoký kapitán s erbem zlaté koňské hlavy vyšitým na hrudi instinktivně položil ruku na sekeru u pasu.
„Kdo ksakru jsi a co tu chceš?“ broukl nepříjemným tónem. Tlusťoch přistoupil blíže, sundal si rukavici z jelení kůže, a pochodeň v ruce druhého strážného ozářila zvláštní prsten s vyrytým znakem srdcového esa.
„Co to sakra…?“ zamumlal strážný. Kapitán se naklonil blíž, zahleděl se jezdci do tváře a rozpačitě poodstoupil od brány.
„Já… se omlouvám,“ zakoktal. „Nepoznal jsem vás. K-kdybych věděl… hm… no… chci říct, vítejte ve Framsburgu.“ Tlusťoch mu vyčerpaně vtiskl do ruky otěže svého koně.
„Postarejte se mi o něho. Jsem na cestě už tři dny a mám tady neodkladné záležitosti,“ pronesl odměřeně. Kapitán nervózně tikal pohledem mezi ním, bránou města a druhým strážným.
„Samozřejmě, račte dál… pane,“ dodal po krátkém zaváhání. „No tak dělejte. Brána!“ křikl za sebe. Ozval se šramot, někdo tlumeně rozdával rozkazy a po krátkém cvaknutí se brána do Framsburgu konečně otevřela. Tlusťoch nezaváhal, naposledy koukl na svého koně a vydal se do městečka. Kapitán nevěděl, jestli ho Tlusťoch ještě uslyší, ale i tak si neodpustil poslední poznámku.
„Vítejte zpátky…“
*
Tlusťoch se spěšně proplétal mezi kamennými domy. Byly to pozoruhodné stavby – nové, dobře udržované, ale přesto působily otlučeně. Musely být postaveny z trosek staré pevnosti, pomyslel si Tlusťoch. Všechno – cesty, domy i hradby – bylo postaveno z ruin kdysi mocné tvrze.
Cestou minul skupinku opilých chlapů zpívajících značně neslušný popěvek o poněkud volnomyšlenkářské mlynářově dceři a pohledném tovaryši. Už z dálky k němu doléhaly skrze silný déšť rozjařené hlasy a smích. Stanul na náměstíčku před velkou budovou. Krčma U Prostřeleného kance. Bylo to rušné místo pro muže, kteří zde po celém dni těžké práce hledali úkryt před svými ženami. Nejeden korbel vychlazeného piva a pár misek teplé polévky vypadalo často v tomto kraji jako jediné štěstí v životě. Obchodníkům na cestách zase krčma nabízela přístřeší a trochu odpočinku. Tlusťoch zamířil k hlavnímu vchodu. Zářící světla za okny jako by přímo lákala ke vstupu dovnitř. Sundal si z hlavy kápi a vzal za mosaznou kliku ve tvaru koňské hlavy.
„Říkám ti, Rondane, že vsadím pět zlatejch! Jsi podělaný starý hnojokyd, je to jasný. Nikdo nehraje kostky jako já!“
„Pff! Koho se to tady snažíš voblbnout!? Moc dobře si pamatuju, jak si tenkrát hrál s tím vobchodníkem s rybama, jak přijel z Velkýho brodu. Tenkrát jsi ani…“
V hospodě to žilo. Desítky mužů i žen. Všude vládl hluk a chaos. Tlusťoch se vyrovnaným krokem začal prodírat mezi skupinkami lidí, bavících se u pivem politých stolů a zároveň se snažil nevrazit do muzikantů hrajících na dudy a píšťaly. Konečně zahlédl odlehlejší stůl v zadní části podniku, dobře schovaný za sloupem s dohasínající lampou. Otočil se směrem k baru. Hospodský byl vysoký plešatý stařík s havraním nosem. Tlusťoch došel k pultu.
„Vaříte dneska…?“ zeptal se s úsměvem, když se na něj plešoun otočil.
„…vepřový… pane,“ dodal hospodský.
„Dám si dvě porce a pivo, sedím támhle,“ usmál se Tlusťoch a kývnul ke stolu, který si předtím vyhlídl.
„A platí pán?“
Tlusťoch hodil na stůl malý váček. Ozvalo se charakteristické zacinkání zlata. Hospodský s předstíranou pokorou kývnul a sebral je. Tlusťoch se posadil ke svému stolu a jen koutkem oka zahlédl, jak si ho stařík od baru prohlíží.
Jídlo roznášely většinou mladé dívky, ale Tlusťochovi ho přinesl mladý chlapec. Možná se hospodský bál poslat nějakou z děveček, zřejmě jeho vnuček, teď když věděl, co je nový host zač. Chvilku po jídle dorazila i společnost.
*
Warren vyrazil hned, jak mu o nově příchozím řekli. Jako náčelník osady si nemohl dovolit chodit po večerech do krčmy, ale tentokrát neměl na vybranou. Před dveřmi do hostince se naposledy zastavil a koukl na prsten, který dal cizinec hostinskému do měšce s penězi. Srdcové eso. Ten symbol poznal i v šeru noční bouřky. Když člověk za ty roky zažil tolik, některé obrazy se mu zkrátka vypálily do duše. Srdcové eso. Na něco nešlo jen tak zapomenout.
Vstoupil do hospody. Několik popíjejících na chvíli zanechalo zábavy a doufalo, že tu náčelník není kvůli nim. Warren se usmál a s předstíraným klidem se rozhlédl po lokálu. Jakmile hosté usoudili, že je nebezpečí zažehnáno, spokojeně se vrátili ke svým radovánkám.
Náčelník zabloudil očima směrem k baru. Hospodský na něj neklidně koukl a kývnul hlavou ke stolu v rohu. Zády ke dveřím tam seděl zavalitý muž a ládoval se třetí porcí vepřového. „Zavalitý,“ pomyslel si Warren s úšklebkem. „Tlustý jako koule! Štěstí že prošel dveřmi!“ Vykročil směrem k Tlusťochovi. Až do poslední chvíle skoro nevěřil, že je to on.
„Měl jsem za to, že seš už dávno mrtvej…“ ušklíbl se, když se posadil.
„To si teďka myslí na více místech,“ oplatil mu úšklebek Tlusťoch.
„Hedvik Skägar-Mechůrka. Známý jako Obr-půlhobit, Ukecanej balvan a hlavně – jako Tlusťoch.“
„Zapomněls na Elegán ze Severu.“
Warren se hlasitě zasmál. „Tak ti nikdo nikdy neříkal.“
„Netušíš, co se stalo za ty roky, cos věřil, že sem mrtvej.“ Teď už se smáli oba.
„Čas se na tobě docela podepsal,“ prohodil Tlusťoch, jen aby řeč nestála.
„Na tobě se zase podepsala nejedna hospoda.“
A tak tam seděli. Dva staří přátelé, jedli a pili, jako by se nikdy nic nestalo. Tlusťoch byl jako stavěný na velké hostiny a byla pravda, že Warren si za ty roky, co byl náčelník osady, taky zvykl na množství dobrého jídla a pití. Chlapec, co nosil na stůl, sotva stíhal. Jako by vše bylo při starém.
„Víš, že jsem nevěřil, že přijdeš,“ prohodil nakonec Warren.
„Já taky ne.“
„Určitě jsi měl za tu dobu jiný život… Víš co, jako my všichni.“
„Měl jsem. Ale některé věci jsou asi důležitější.“ Najednou bylo ticho. Už nešlo odkládat důležité věci. Nakonec se ozval Tlusťoch.
„Tak povídej…“
„Máme ho.“ Warren trochu ztišil hlas. „Tady.“
„Jak?“
„Je to dost komplikovaný…“
„Začni od začátku.“ Warren se zhluboka nadechl. Pak spustil. Od začátku.
*
„Na začátku byl drak. Ohromná bestie, obávaný ničitel – drak Šmak. Asi před deseti lety vyplenil trpasličí horu Erebor a mimo to i přilehlé lidské město.“
„Dol,“ přerušil ho Tlusťoch. „Ten příběh znám, byl jsem tam. My oba.“
„Ano, my oba. Ale chtěl jsi slyšet všechno.“
„Pokračuj…“
„Obrana byla marná. Dolský král nechal celé město evakuovat, ale sám v něm zahynul. Většině lidí se podařilo před tou pohromou uprchnout – včetně mladé královny a jejího novorozeného syna, dolského prince. Většina uprchlíků se vydala na jih nebo na východ. Bohužel, nebyli jediní, kdo věděli, že právě tam mohou najít přístřeší v některém z lidských měst. Prchající museli čelit desítkám útoků skřetů, kteří měli zálusk na snadnou kořist. Právě jedna takováto skupina přepadla i královnu Heleth a její doprovod. Většina jich padla do zajetí, vlastně úplně všichni kromě samotné královny, a to včetně malého prince.
Bylo téměř jisté, že Dol přišel o svého posledního dědice. Když Heleth dorazila do bezpečí Esgarothu, Jezerního Města, nikdo už nedával jejímu synovi moc šancí. Tedy, téměř nikdo. Hrdinný Dagobert Theodriff – tehdejší velitel hlídky a později starosta Esgarothu – uspořádal výpravu a po několika dnech vystopoval skřetí tlupu, která královnu přepadla. Skřety pobil, prince našel, a slavnostně ho navrátil královně.“
Tlusťoch kývl. „O pár dní později byla svatba…“
„O pár dní později byla svatba. A tehdy se to stalo. Esgarothská finta s ovcí. Jeden z nejstrašnějších a nejohavnějších zločinů, co kdy tato část světa poznala. Málokdo si dokáže představit, jaká zvěrstva lidé páchají.“
„Možná se ani tolik nelišíme od skřetů.“
„Možná ne,“ uchechtl se Warren. „Možná ne. Zkráceně – jistý maniakální zločinec unesl malého prince, odnesl ho do lesa a zabil. Pak ho naservíroval královně a ta, po odhalení této ohavnosti, spáchala sebevraždu. Bylo už ale po svatbě, Dagobert se tak stal králem Dolu a přenesl sídlo království do Esgarothu, aby tak vytvořil mocnou říši. Co čert nechtěl, o pár let později umírá v občanské válce a jelikož nemá žádného dalšího dědice, vládu nad Esgarothem – a tedy i nad Dolem – přebírá skupinka vysokých esgarothských šlechticů. Nikdo jiný si totiž nemůže nárokovat trůn.“
„Tak je tomu dodnes, pokud vím.“
„To je celý příběh tak, jak je znán.“
„Ty ho ale, předpokládám, znáš i jinak,“ usmál se Tlusťoch.
„Znám,“ kývl Warren a pokračoval. „Když padl Dol, lidé prchali do všech koutů světa. Někdo hledal klidné místo k žití, někdo nová města – jako by šel Dol nahradit. Já se rozhodl začít znovu. Sebral jsem pár uprchlíků, samé schopné lidi, a vyrazil sem. Framsburg byly ruiny. Dodnes jsou – když jsme sem přišli, nebylo to nic víc než hromada kamení, obklopená spálenou zemí. Společně jsme začali stavět domy, obnovovat půdu a – žít.
Nebylo to snadné – potřebovali jsme každou schopnou ruku, každého, kdo by mohl pomoct. Už po cestě se k nám přidávali další a další dobrovolníci, snící o novém životě daleko ode všeho. Všichni to byli šikovní osadníci – byly časy, kdy jsem je znal všechny jménem. Ti, co s námi šli už od začátku, si dokonce pamatují, jak jsme přišli k nejmladšímu z naší výpravy. Tomu bys nevěřil.“
„Obávám se, že ne,“ uchechtl se Tlusťoch.
„Našli jsme ho v lese. Jen tam tak ležel, malinký chlapec, ani ne rok starý, zabalený v hadrech, uprostřed lesa. Myslel jsem si, že ho tam nechala nějaká zlomená matka, aby ho sežrali vlci. Samozřejmě, že jsme se ho ujali, nemohli jsme tam to dítě jen tak nechat. Vzali jsme ho s sebou a vychovali jako vlastního. Naše dítě jsme mu říkali. Nikdy by mě ani nenapadlo nad tím incidentem přemýšlet, dokud se ke mně nedonesla ta historka z Esgarothu. Začal jsem si pohrávat s myšlenkou…“
„To je šílenství,“ zakroutil hlavou Tlusťoch. Příteli věřil – ale nemyslel si, že by mu stačilo tak málo důkazů. Byla to lákavá myšlenka, bylo by krásné, kdyby to byla pravda. Až moc krásné.
„Víš, že je to šílenství. Jsi zoufalý z toho, co se stalo, ale to nic nemění. Nehledej naději tam, kde není.“
„Všechno sedí,“ oponoval Warren. „Čas i místo. Procházeli jsme přesně tím lesem, přesně tím místem a přesně v ten čas. Všechno jsem ověřil. Buď byly v té části lesa v ten den a tu hodinu dvě děti, které měly zemřít, nebo mám pravdu.“
„Nebo je prostě jen pravda, co se říká. Náhody se dějí a tonoucí se stébla chytá.“
„Víš, že náhody nejsou,“ vztekal se Warren. „Poslal jsem dokonce i pro pár lidí do Esgarothu, aby mi vyprávěli, co se stalo. Víš, že dokonce říkali, že ten šílenec si byl s královnou blízký? Navštěvoval ji ještě předtím, než Dagobert našel jejího syna. A pak chodil i za ním…“
„Mluvíš jen o povídačkách a drbech, Warrene.“
„Blbost! Víš, že nic jako náhody není! Ten chlap byl možná magor, ale s královnou i tím chlapcem se znal. Možná ho měl i rád.“
„Možná ho měl i rád!“ zasmál se Tlusťoch. „Posloucháš se vůbec? Byl to šílenec!“
„Ne každý magor je schopný zabít dítě! Vzpomínáš si na akci v Harrské ulici? Měli jsme tam pobít úplně všechny, a když jsme ve sklepě našli tu malou holčičku – starej Skřipec byl první, kdo říkal, ať ji necháme být. Stejnej chlap, co pár minut před tím polejval nečestný kupce olejem a pálil je jako papír!“
„Skřipec byl blázen…“
„Ten esgarothskej magor taky! Hledáš díry v něčem, co je očividné. Ten chlapec mohl přežít a ten chlapec taky přežil!“ Chvíli bylo ticho. Oba staří přátelé koukali jeden na druhého. Tlusťoch přemýšlel, jak moc se mohl Warren zbláznit. Přál si, aby mu mohl věřit, ale co když se jen pomátl? Vždycky ho měl za tvrdého a odhodlaného chlapa. Udělá tohle s člověkem zoufalství?
„Dobře, i kdyby to byla pravda – co s tím chceš dělat?“
„Dáme dohromady Eso.“ Warren zněl odhodlaně. Možná vážně přišel o rozum, pomyslel si Tlusťoch.
„Eso? Srdcové Eso? Nic takové už dávno není…“
„Ale je. Nic si tady nenalhávej. Jak ses sem dostal ty? Jak si mi dal vědět, že už jsi tady?“ Náčelník vytáhl odněkud prsten, který dal Tlusťoch před nějakou chvílí hospodskému. Na otlučeném kovu se ještě stále rýsoval znak srdcového esa.
„Hodně lidí tě tady dodnes pozná, Hedviku,“ pousmál se Warren. „A nejsi jediný, koho se mi podařilo najít.“
„O kom všem víš?“ tohle Tlusťocha zajímalo.
„Tak různě,“ rozhodil náčelník rukama. „Rozletěli jsme se jak střepy z převržený sklenice. Rváč Gerret se dal k nějakým žoldákům na jihu, Malej Trammy si založil rodinu a živí se sbíráním brouků, Skřipec dělá ochranku nějakýmu zazobanýmu trpasličímu kupci… Bluminir, ten pološílenej černej Východňan, dokonce pomáhal založit odboj proti Dagobertovi a Černá bota, ta zase založila v Esgarothu sirotčinec.“
„Černá bota? Ta bordelmamá?“
„Stejnej podnik, jiná klientela?“
„A sakra…“
„Chci tím říct, že máme lidi na vysokých místech. A je nás hodně. Jenom v tom tvým Rhûngarothu je vás spousta, sám to víš.“
„Někdy možná až moc,“ usmál se Tlusťoch.
„I přesto, stále je to silná zbraň proti Esgarothu.“
„A je tomu tak?“ Tlusťoch zněl nejistě. „Je to už deset let. Sám říkáš, že všichni už mají svý životy. Kolik z nich bude ochotných vrátit se zpátky.“
„Všichni jsme přísahali králi,“ stál si za svým náčelník. „Přísahali jsme, že budeme chránit Dol. Byli jsme mečem i štítem tam, kam nemohla stráž ani armáda. Kolik velkých věcí se dalo do pohybu, jenom protože jsme do nich strčili. Možná že jsme byli společnost zlodějů, vrahů, intrikářů a podvodníků, ale byli jsme králova společnost…“
„Já vím,“ přikývl Tlusťoch, ale o moc jistější nebyl. „Ale vážně se dá věřit každýmu?“
„Přísaha, Hedviku. Přísahali jsme sloužit králi, i jeho dědicům. Dolu poslední dobou vládli lidé, co na to neměli právo a je naší povinností to napravit, pokud máme možnost.“ Opět se oba na chvíli odmlčeli. Večer v hospodě mezitím plynul normální rychlostí, lidé se bavili a pili, někde začínala hrát hudba. Dva staří přátelé seděli u stolu a snažili se přečíst výraz toho druhého.
„Vím, že mi nevěříš,“ přikývl Warren.
„To jsem neřekl.“
„Nevěřil jsi mi dokonce ještě předtím, než jsi přijel. Jinak bys neposlal tu holku z druhý strany města.“ Tlusťoch uhnul pohledem. Tušil, že se něco pokazilo, už když ji neviděl tady v hospodě. Měla být jeho krytí. Nenápadně švihl pohledem ke stolu uprostřed místnosti. Mladý zrzavý zlodějíček se tam cpal kuřetem a laškoval s děvečkou. Pro jistotu vzal do Framsburgu i jeho, ale netušil, že ten kluk bude jeho jediná opora, pokud se něco zvrtne. Víc vsázel na tu holku, ale to už teď bylo jedno.
„Nemusíš se bát,“ pokračoval přátelsky Warren, když si všiml přítelových obav. „Je v pořádku. Těžce pochroumala dvanáct mých chlapů a dva psy. Nakonec ji uzemnil až Žabák. Oba měli Pařátův výcvik, takže si umíš představit, jakou spoušť mi tady nadělali. Dokonce myslím, že si tu holku pamatuju…“
„Dobrá,“ přerušil ho Tlusťoch. „Kdybych na to kývnul, co pak? Co potom, co se ti podaří sehnat nějaký bývalý členy Srdcovýho Esa? Máš plán?“
„Tady zůstat nemůže,“ zavrtěl hlavou Warren. „Kdyby to zjistili nějací, co to zjistit nemaj, Framsburg by byl jedno z prvních míst, kde by ho hledali. A máme ještě větší problém – pomalu, ale jistě se blíží armáda trpaslíků z Šedých hor. Chtějí začít vybíjet skřety v Mlžných horách a nás mají po cestě. Dřív nebo pozdějc jim dojde, že obsadit Framsburg je tak jednoduché, že by byla hloupost to neudělat. Tím ale přijdu o veškerou moc tady, a to by nebylo dobrý.“
„Vím, co chceš říct a ne – na to nemůžu přistoupit.“
„Vezme ho s sebou.“
„Já to věděl…“
„Vezme ho k Pařátovi. Ta tvoje holka. Pařát je na nejbezpečnějším místě, jaký máme, a navíc je na tom teď dost dobře. A sám víš, že by museli poslat celou armádu, než by mu toho kluka ukradli.“
„Ona bude dobrý doprovod. Ale já se nevracím, že ne? Říkal jsi, že mě tu na něco chceš.“
„Potřebuju tě tady – proto jsem tě taky prvně zavolal. Trpaslíci se blíží a ty s nima máš ty nejlepší vztahy.“
„Několik let jsem dělal Náinovi rádce pro obchod mimo hory. Bude si mě pamatovat…“
„Málokdo z lidí umí plynule trpasličím jazykem, a přitom si je ještě nestihl rozhádat. Potřebuju, abys udržel Framsburg v bezpečí. Ta holka postačí.“
Ta holka a Zrzek – to by mohlo stačit.
„Myslíš, že bude Pařát souhlasit?“ zeptal se trochu nejistě Warren.
„Sám jsi to řekl. Bude muset. Jestli totiž někdo drží přísahy, tak je to on,“ pousmál se Tlusťoch. „Ne, vážně – kývne na to. Dokonce si občas myslím, že mu to všechno schází.“
Oba se zasmáli. Tlusťoch přemýšlel. Věděl, že má jeho přítel pravdu. Byla velká šance, že ten kluk je vážně princ Dolu a pokud tomu tak je, má teď Dol v rukávu silné eso. A poprvé po dlouhé době to není jen Srdcové eso. Tohle mohlo kompletně změnit hru… A dokonce mohlo tu hru i vyhrát – ne! Jeho vrozená skepse a opatrnost se vrátily. Nemohl se přece nechat takhle zviklat! To, o čem Warren mluvil, byl sen – šílený sen. A ani to nemusela být pravda.
„Pořád to vůbec nemusí být princ…“
„Měj trochu víry – já vím, že je to on,“ usmál se jeho přítel.
„A kde vůbec je?“
Warren se dál usmíval. „Tady,“ zašeptal a kývl hlavou směrem k vedlejšímu stolu. Smítka, zrzka, kterého s sebou Tlusťoch vzal, tam zrovna obsluhoval mladý chlapec. Ten, který před nějakou dobou donesl jídlo i jemu. Mohlo mu být sotva tak deset, ale dost se činil. Tlusťoch se udiveně otočil na svého přítele.
„Je mu hrozně podobný – taková menší, mladší verze…“
„Ale má královniny oči,“ nepřestával se usmívat Warren.
Bylo jasno.
Autor: Pája Efžen
Vrátit se na třetí díl Příběhů Srdcového esa.
Pokračovat na pátý díl Příběhů Srdcového esa.