„…vykradl jste kancelář a nechal jste na místě činu hrací kartu,“ pokračoval temný hlas z rohu. Smítko se zmateně rozhlížel po místnosti. O co mu sakra šlo? Zloděj pomalu vytáhl dýku.
„Víte, pane Smítko, ve městě fungují nějaká pravidla. A ti, co ty pravidla vymýšleli, nemají rádi, když si někdo hraje, jako že je něco víc. Jakože se nám může plést do práce.“
„Ani nevíš, s kým máš tu čest,“ ušklíbl se Smítko a pročísl si rudé vlasy. „Nikdy nenechávám nic náhodě.“ Namířil na neznámého dýku.
„To my taky ne.“ Stín v opačném rohu se rychle pohnul. Smítko zahlédl jen záblesk čepele…
…kterou jiná čepel zastavila jen píď od jeho těla.
„Ty idiote!“ křikl na Smítka jeho zachránce, udělal krok vpřed a sekem odrovnal vraha. Smítko se rychle podíval do rohu, kde byla druhá postava, která ho chvíli předtím poučovala. Tajný vchod skrze kamennou stěnu za ní právě zapadl.
„Že se s tebou vůbec zalamuji. Nebýt toho sentimentu, nechal bych tě tu zemřít a měl bych klid!“ vztekal se dál jeho zachránce, zahalený do tmavého pláště. Skláněl se nad zabitým agentem, zády ke Smítkovi. Ten stále nechápal, co se to vlastně stalo.
„Sentimentu?“ vyrazil ze sebe konečně.
„Ano, teď by měly přijít ty obvyklé řeči o tom, jak jsem tě jako malého držel v náručí, když tvůj otec umíral, a jak jsem mu přísahal, že na tebe dohlédnu. K tomu by se mělo přidat pár vět o tom, jaké to bylo osudové setkání. A tak dál. Ale tohle patří jen do hrdinském příběhu a ani jeden z nás není zrovna hrdina, že, zlodějíčku,“ uchechtl se muž v černém plášti. Smítko na něj šokovaně zíral. Jeho značné sebevědomí, nabyté během předchozích loupeží, bylo v troskách.
„Ha, to je trochu zmátne. Tenhle Stokař je, stejně jako ty, zrzek,“ dodal jeho zachránce, načež se konečně podíval na Smítka. Ten se snažil přijít na to, kdo proti němu stojí, ale kápě a špatné osvětlení mu to dost komplikovaly. Jeho spasitel si to nejspíš uvědomoval, protože se opět uchechtl.
„Není času nazbyt, zrzku. Za mnou,“ poručil mu neznámý, načež sebral jeden ze svícnů, přistoupil ke stěně a do jedné škvíry strčil klíč. Kus stěny se odsunul, aby se objevila nízká chodba ztrácející se ve tmě. Smítko byl čím dál zmatenější. Pečlivě vše zmapoval, loudil informace z těch nejlepších zdrojů tak, že lidé často ani nevěděli, že mu nějakou informaci řekli. Akci Pokladnice pečlivě naplánoval. A i přesto se během posledních pár okamžiků před ním objevila už druhá tajná chodba, o které vůbec nevěděl, že do této těžce dostupné místnosti ústí. Zmateně ukázal na místo, kudy prchl jeden z jeho vrahů.
„Vedou sem celkem čtyři,“ odpověděl mu jeho společník na nevyřčenou otázku.
„Jak je to možné…“
„…že ani o jedné nevíš? To je prosté. Nechali tě zjistit některé informace tak, aby sis myslel, že z každého vytáhneš všechno, co potřebuješ. Metaforicky: pod svícnem je největší tma. A ten svícen bylo tvoje sebevědomí. A jestli tam budeš ještě chvíli takhle stát, jsem si jistý, že můj známý stihne spočítat všechny pihy, které máš na obličeji.“
Smítko se (s notnou dávkou rezignovanosti) zmateně rozhlédl po pokladnici, očekávaje, že odněkud vyskočí další, ten den již čtvrtý zakuklenec, o kterém ani v nejmenším dopředu netušil.
„Jen si z tebe utahuji, nikdo takový tu není. Polez už,“ řekl pobaveně jeho zachránce. Smítko, již totálně demoralizován, vlezl za ním. Šli temnou chodbou, která se záhy začala stáčet dolů. Kamenná podlaha byla kluzká, jistě nebyli daleko od hladiny jedné z řek, které protékaly Železným Rhûngarothem. V jednu chvíli nahmatal místo malých kamenů, z nichž se skládaly stěny, velké bloky skály. To byly královské zdi – právě opustili hrad.
Chodba konečně přestala klesat. Párkrát minuli odbočky. Smítko několikrát v tom špatném světle zakopnul. Konečně došli na konec té stezky. Stály před nimi dřevěné dveře, skrze něž doléhaly ke dvojici tlumené hlasy.
„…uvědom si konečně, že náš král nás potřebuje!“
„Jenže teď sloužíme Mrkvičkovi, nemůžeme prostě jen tak odejít!“
Smítkův zachránce usilovně hledal po kapsách klíč ode dveří.
„Ale náš skutečný král, ten, jehož otci jsme přísahali věrnost na život a na smrt, nás potřebuje daleko víc! Má okolo sebe jen hrstku věrných!“
Ty hlasy Smítko už někde slyšel. Jen si vzpomenout kde.
„Přísahy. Přísahali jsme věrnost i králi tohoto města!“
„Ale jen proto, že jsme mysleli, že Theothain je mrtvý!“
Konečně našel klíč. Zámek cvakl a dveře se otevřely. Vešli do podzemní místnosti s nízkým stropem. Uprostřed stál stůl, na němž leželo pár pergamenů. Okolo stolu stáli aktéři hádky. Smítko zklamaně zjistil, že i oni mají na hlavách kápě. První řečník byla očividně žena, druhý byl statný muž. Oba dva se otočili k rudovlasému mladíkovi a k jeho zachránci, když vstoupili.
„Koho to sem vedeš?“ zeptali se Smítkova zachránce.
„Jednoho z nás,“ odpověděl jim. „Toho, který minulý týden vykradl Královskou kancelář.“
„My tu řešíme zásadní otázku, jak naložit s tím, že máme zase krále, a ty sem přivedeš zlodějíčka, který náhodou v kanceláři zanechal náš symbol?“ kroutila nevěřícně hlavou žena. Pak dodala stručně: „Zabij ho.“
„Počkejte, já ale vím, co ten symbol znamená!“ ozval se rychle Smítko. „Je to symbol Dolu.“
Ti dva u stolu na něj zamyšleně hleděli.
„Odkud ten symbol znáš?“ zeptal se po chvíli hromotluk.
„Je to i jeho symbol,“ odpověděl namísto zrzka jeho zachránce.
„Ano, je. Byl jsem zasvěcen těsně před pádem města,“ přitakal Smítko rychle.
„Musels být ještě škvrně. Ne víc než bezvýznamný donašeč,“ řekla žena. V jejím hlase bylo znatelně cítit pohrdání.
„Ale rozumí symbolu, má drahá,“ oponoval jí zas ten, co ho sem přivedl. „Znáš pravidla. Objevil jej, přišel na něj. Vím to, tehdy jsem jej sledoval. Je tudíž členem a má právo zde být. Stejně jako má povinnost chránit krále.“
„Nebude užitečný.“
„Uvidíme. Mezitím, zdá se mi, že jste nepokročili v debatě ohledně toho, jak se odsud spakovat a vyrazit za naším panovníkem, že?“
„Už to tak bude,“ povzdychl si statný muž. „Přitom musíme do Framsburgu vyrazit co nejdřív, jinak taky můžeme přijít pozdě. Skřetí útoky na osadu prý každým týdnem sílí.“
Smítko nadzvedl obočí. „Říkáte Framsburg?“
Zakuklenec přikývl.
„A Framsburg, nemýlím-li se, leží v opuštěné krajině na soutoku Sivé a Táhličky, že?“
„Ano, to, co teče dál, se nazývá Anduina. Ale lekce z místopisu není zrovna to, co bychom teď potřebovali,“ ozvala se netrpělivě žena.
Smítko se usmál. Možná po dnešku utrpělo jeho sebevědomí v oblasti nepozorovaného kradení, ale zdálo se, že co se týče shánění informací na tom nebyl zase tak špatně. On to věděl a oni ne. Jakoby nenuceně si založil ruce v bok.
„Pak by se vám mohl hodit jeden bezvýznamný donašeč,“ řekl konečně. Všichni tři se na něj dívali a čekali, co řekne. Opět byl pánem situace a neskutečně si to užíval.
„Tak už to vyklop,“ ozval se hromotluk.
„Čirou náhodou vím, že trpasličím armádám z Šedých hor bude zhruba za týden nařízen pochod do Údolí Anduiny, aby jej obsadili dříve, než skřeti z Gundabadu a Morie. Včetně…“
„…Framsburgu,“ dodali jednohlasně. Chvíli nikdo nic neříkal. Pak se ozvala žena. Oproti předcházející rozpravě její hlas zněl vyrovnaně.
„To řeší náš problém. Pokud Framsburgu pomohou trpaslíci, nemusíme se tam vydávat.“
„Přesto by tam někdo měl vyrazit. Král potřebuje pár zkušených rukou,“ ozval se Smítkův zachránce.
„A taky někdo musí zajistit, aby trpaslíci Framsburg neobsadili a nepřipojili ke svému království,“ ozval se Smítko. Opět na něj pohlédli. Ten drzý zlodějíček s rozcuchanými rudými vlasy je čím dál víc překvapoval. Měl totiž pravdu. Framsburg byl sice nyní jen malou osadou, ale ležel na troskách strategické pevnosti Severu a trpaslíci by ji mohli chtít po svém obnovovat.
„To znamená, že půjdu já,“ ozval se hromotluk. „S trpaslíky se domluvím po jejich.“
„Anton tě nikdy nepustí. A triumvirátu se to také líbit nebude,“ oponoval mu Smítkův zachránce.
„Myslím, že triumvirát bude potřebovat trochu pošťouchnout. V poslední době se chovají moc sebejistě,“ zasmála se tiše žena.
„Hm, to je pravda. A myslím, že jsem právě dostal nápad,“ pokývl hlavou zachránce, načež se podíval na Smítka. „Nápad, jak to provést tak, aby to splnilo všechny požadavky… včetně vyzkoušení tohoto zrzáčka, jestli to se svými povinnostmi ke králi myslí vážně.“
„Co bych měl udělat?“ zeptal se Smítko s o dost menší sebedůvěrou. Způsob, jakým to ten zakuklenec řekl, mu ji totiž rychle vzal.
Jeho zachránce se na něj podíval. Očividně se dobře bavil.
„Vloupáš se do zavřené věže po alchymistovi a ukradneš jeden lektvar. Jeden velmi specifický lektvar.“
„A až to udělám, sundáte si konečně ty zatracené kápě?“
„My mysleli, že to víš,“ zasmáli se pobaveně. Pak si sundali kápě.
Ty tváře.
Tohle vážně nečekal.
Autor: Minreth
Vrátit se na druhý díl Příběhů Srdcového esa.
Pokračovat na čtvrtý díl Příběhů Srdcového esa.