„Může mi někdo u všech ďasů vysvětlit, jak se tam ta věc dostala?!“
Králův kancléř se podíval na starého muže oblečeného do zašpiněné černé a pomalu nadzvedl obočí.
„Posledně, když jsem s onou ‚věcí‘ mluvil, tak ta ‚věc‘ říkala, že vás má moc ráda.“
„Ten tak! Člověk mu jednou začne povídat profesní příhody a ten nevděčník mi to takhle oplatí!“ láteřil dál muž v černém.
„Já myslel, že ho máte rád…“
„No doteď jo, ale tohle mi teda dělat neměl!“
„Vždyť se zas tolik nestalo…“ chlácholil kancléř staříka.
„Že nestalo?! Jak ho vodtamtud jako dostaneme, no, pane Jovián?“
„Vy už si nějak poradíte, pane Rakvičko. Král má ve vás plnou důvěru,“ pokývl hlavou kancléř Jovián a měl se k odchodu z místnosti.
„Ten vo tom ví taky? U všech ďasů!“ lomil stařec rukama.
„Samozřejmě, vždyť to byl důležitý veřejný činitel a zástupce širokého lidu,“ řekl kancléř, zastaviv se u dveří.
„Jo ‚širokého‘ lidu, to jó! Ale jak já ho vocaď jako dostanu?“ láteřil dál stařík v černém.
„To doopravdy netuším. Nicméně, jedno pozitivum to má.“
„He?“
„Tentokrát vám už váš přítel nikam neuteče,“ odpověděl mu s kamennou tváří králův úředník.
„Jó, to je pravda. Jak to řikal můj učeň na votázku, co od tý práce očekává: ‚Já očekávám, že mi ta práce nikam nezdrhne,‘“ zachechtal se starý hrobník. Smích ho ale hned přešel, když se opět podíval na tlouštíka zaklíněného za skříní. Nedalo se nic dělat. Musel se do toho pustit.
„Tak pojď, kamaráde. Teď už mi aspoň neprchneš vod rozprávěný anekdoty,“ prohodil stařík a jal se vyprošťovat objemnou mrtvolu zpod nábytku. Kdyby to alespoň nebylo ve třetím patře hospody. Takhle bude muset s tou těžkou rakví sáňkovat po schodišti.
*
„V souladu s vyhláškou B-32á a s paragrafy dva a pět Zákona správního, Svodu práva královského, oznamujeme vyhlášení voleb…“
Králův kancléř na půl ucha poslouchal svůj nejnovější byrokratický přírůstek. Ten mladík ho děsil, neboť, byť mu bylo teprve patnáct, naplňoval všechny ty stereotypy, které o vznešeném stavu úřednickém kancléř Jovián slýchal. Měl nadváhu, na hlavě se objevovaly první známky pleši, jeho mluvený projev připomínal hýkání osla stiženého zápalem plic, rychle zapomínal a, sic velmi pečlivý, vše vyřizoval rychlostí kulhajícího telete. Kancléř se nemohl divit, že kdo potkal za přepážkou tohoto Otíka, měl tendenci na potkání spalovat vše, co byť jen zdálky připomínalo pergamen. Zaposlouchal se na chvíli opět do toho hýkání. Po úřední stránce bylo vše v pořádku. Doopravdy se smrt městského radního vyhlašovala v souladu s vyhláškou B-32A a v rámci příslušných paragrafů následně on, královský kancléř, vyhlašoval volby do městské rady. Ale upřímně, tohle lidi na elegantním, stužkou ovázaném parte vážně vidět nechtěli.
Naplněn skepsí, že jeho plány o popularizaci úřednictva opět selhaly, kývl na zbylé dva členy Královské kanceláře. Ti po chvíli tápání pochopili a sundali ze sebe profesní slupku, aby se stali opět normálními lidmi. Poté začali nejmladšímu členovi úřednického sboru vysvětlovat, jak vypadá decentní a smutek vyjadřující úmrtní oznámení.
Jovián vyšel na nádvoří. Slunce si prorazilo cestu mraky a jeho paprsky dopadaly na město na soutoku tří řek. Zvláštní to místo. Nikdo netušil, co s ním udělá náhlá smrt jednoho ze tří radních, ze zástupců Podnikatelů, bohaté, ale i tak nejslabší frakce ze všemi tušeného, ale nikým nepotvrzeného triumvirátu.
Po nádvoří kráčel poručík Darly. Když spatřil kancléře, zamířil k němu.
„Jak pokročilo pátrání po tom zrzavém zloději z pokladnice?“ zeptal se jakoby nenuceně kancléř.
„Nijak. Případ byl včera odročen,“ odpověděl mu důstojník.
„Ach tak. Poslyšte, nevíte něco o tomhle? Našel jsem to dnes dopoledne zastrčené za košilí našeho zesnulého radního,“ řekl Jovián a vytáhl malé pírko.
Kapitán se na něj překvapeně podíval. „To by tam ale nemělo být. To nedává smysl.“
„Právě. Nejde mi to dohromady stejně jako dvě další skutečnosti. Posledně, při prohlídce opuštěné alchymistovy věže, chyběla truhla s elixíry. A na místě jsme našli srdcové eso. Nicméně, náš zrzavý lupič u sebe žádné elixíry neměl.“
„Chcete snad naznačit, že by –“
„Já nenaznačuji. Já jen kladu otázky. Na mně je jen to, aby zde vládl Řád. A ten hovoří jasně – své čelní představitele nevraždíme, nýbrž s nimi nejvýše na rovinu vyjednáváme. Ať již to byl kdokoli, vraždou pana Tlusťocha je narušena rovnováha. A obdobně upozorňuji, že součástí tohoto Řádu, na kterém stojí fungování tohoto organismu jménem město, jest i řádný průběh sčítání hlasů v nadcházející volbě.“
„Já, jistě…“
„…jistě to, čistě pro jistotu, aby to vše bylo jisté, vyřídíte svému představenému?“
„Jako kapitánu stráží?“
„Myslel jsem toho druhého, ale jemu to můžete říct taky.“
„Ah, jistě.“
*
Šestice svalnatých mužů nesla na ramenou rakev ven z města, snažíc se silou vůle přesvědčit rozblácenou cestu, že na sjíždění kopce není ta nejlepší příležitost. Čvachtající průvod se za doprovodu pohřebního pozounu (rhûngarothské speciality) pomalu odebíral ke hřbitovu. Tam padla vznešená slova o dobrotivém Tlusťochovi, o jeho velkoleposti, jaký to byl vážený měšťan (řečníkům však záhy došlo, že používat jakýkoli slovní obrat s vahou není dobrý nápad, neboť celé smuteční shromáždění pak mělo problémy s kašlem a cukáním koutků). Po skončení proslovů byla těžká rakev spuštěna do hrobu. Při dopadu to silně zadunělo.
Kancléř pozoroval měšťany. Vypadali nadmíru spokojeně. Aby ne, byl to vydařený pohřeb. Konečně po delší době mohla městská smetánka vytáhnout své sváteční tuniky, zloději dostali rázem mnoho příležitostí ke kariérnímu růstu, městská stráž si trochu zapochodovala a pozounista si slavnostně zatroubil. Vydařená společenská akce.
Obrátil se k odchodu. V lese napravo od hřbitova spatřil náhle pohyb. Zamžoural na stinné místo, načež nadzdvihl obočí.
Skägar-Mechůrka, alias Tlusťoch, se pousmál a pozvedl pravačku. Držel v ní cosi bílo-červeného.
Srdcové eso.
Autor: Minreth
Vrátit se na první díl Příběhů Srdcového esa.
Pokračovat na třetí díl Příběhů Srdcového esa.