Smyčka se utahuje

Dlouho jsme zde neměli žádnou povídku, že? Dnes to ale napravíme a přeneseme do událostí, které jsou od děje našeho tábora vzdáleny jen pár týdnů. Ocitáme se v roce 2777 Třetího věku. Je to několik týdnů, co se proti hrozbě skřetů a Vrchovců sjednotili eriadorští lidé a hobiti.

Velitel Telecar se zachumlal hlouběji do pláště. Zase pršelo. Kdyby se dal déšť prodávat, byl by Eriador nejbohatší zemí ve Středozemi, zvláště pak ta nehostinná zválená placka, na které se nacházeli. Sloužit východně od Větrova bylo doopravdy za trest. Kromě počasí tu totiž byla i neskutečná nuda. Ale mohl si za to sám… Kdyby tehdá nebyl proti ustanovení společného vojska hobitů, lidí z Hůrky a těch tajemných hraničářů, velel by teď nějaké čerstvě opravené pevnosti, získával jeden metál za druhým za to, jak skvěle bojuje proti skřetům… ale místo toho…

„Už tam budeme, veliteli?“ vyrušil ho kdosi za ním.

Telecar se otočil a spatřil celé své „mužstvo“. Dva hraničáři, deset strážných z Hůrky, pět odvedenců z Fornostu a… deset uťapaných hobitků v kšandičkách se směšně vyhlížejícími píkami. A pak ten maník, co ho vyrušil. Než opustil Hůrku, přidělili mu ho. Starosta mu říkal jak se jmenuje i kdo to je, ale Telecarovi se to hned vykouřilo z hlavy. Vypadal jako vagabund a držel se nějakého prastarého zvyku, podle kterého nosil kilt. Lučištník to byl ale dobrý, vyrovnal se i těm dvěma zamlklým hraničářům, které dostal k ruce.

„Veliteli?“ ozval se nováček před ním, ležérně se opírající o svůj luk. Telecarovi došlo, že už dobrou minutu hledí s nepřátelským pohledem na své mužstvo a hobiti z toho začínají být nervózní.

„Ještě ne,“ odpověděl konečně a už už se chtěl otočit, ale nováček zase spustil.

„Já totiž znám zkratku, pane,“ řekl.

„Tam, kam jdeme, žádná zkratka nevede,“ ozval se jeden z jeho hraničářů.

„Ale ano, vede, znám ji dost dobře,“ zívl nováček.

Telecar mu chtěl jednu dát přes držku za to chování, ale nakonec si to rozmyslel. Již nebyl nejmladší a ten déšť ho pěkně štval. Čím dřív budou na strážném kopci, tím lépe.

„Kudy?“ zeptal se a snažil se, aby to nevyznělo příliš dychtivě.

Nováček se nenuceně usmál. „Za tím velkým dubem doprava, dolů do rokle, pak se jde chvíli po jejím dně a nakonec se vyleze zase ven.“

„To je blbost, to si akorát zajdeme,“ oponoval jeden z hraničářů. Nikdo mu však moc nevěnoval pozornost. Naděje, že budou dřív v suchu a teple, všechny povzbudila a zvláště u hobitů vyvolala vlnu nadšení.

Telecar se podíval na nováčka před sebou. Něco mu na tom nesedělo, ale koneckonců, tohoto muže mu přidělil sám starosta, tak se tu asi vyzná.

„Veď nás,“ řekl prostě.

A nováček je vedl. Když došli k velkému dubu, dali se doprava po sotva viditelné cestičce, poté slezli do kamenité rokle a šli v řadě za sebou. Nováček šel vepředu, stezku dobře znal a věděl, na které kameny je bezpečno i v tom dešti šlápnout. Úplně na konci šli oba jeho hraničáři. Všichni už byli úplně znavení, když konečně přestalo pršet. Zavládlo ticho. Telecar si sundal provlhlou kápi a na obzoru spatřil jejich strážní kopec.

„Doopravdy ta cesta byla kratší,“ pochválil nováčka, který stál na jednom velkém balvanu o kus dál před nimi a nenuceně se usmíval. „Jak se vlastně jmenuješ?“

„Hawlosör, pane,“ ušklíbl se nováček.

Telecar se zamračil. Nebylo to zrovna obvyklé jméno.

„A odkud jsi?“ zeptal se.

„No, přeci z Vrchoviny.“

„Počkat, starosta přeci říkal…“

„Jejda,“ ušklíbl se Hawlosör. Telecar si s hrůzou uvědomil, že po celou dobu jejich rozhovoru držel za zády černě opeřený šíp a on je krásně na ráně. Zařval a vrhl se stranou za nejbližší šutr. Jeho „vojáci“ z toho řevu kromě krásného přehledu názvosloví pro pohlavní orgány zvířeny pochopili, že se mají také rychle skrýt za nejbližší kameny. Telecar však štěstí neměl. Byl pomalý. Šíp na něj zlověstně koukal z levého stehna.

„Víš, ani jsem nečekal, že to bude tak snadné, proniknout do té vaší nově vytvořené aliance. Fornostští, Hůrečtí, hraničáři – neznáte se mezi sebou, ale že dokonce dostanu doporučení, to jsem fakt nečekal,“ pochechtával se Hawlosör mezitím co ostřeloval jeho muže. Jednomu hobitovi ustřelil kšandy a tomu tak s hlasitým „ploooong!“ spadly zevnitř hnědé kalhoty.

„A upřímně, že celé tohle pohraničí obsadím tak snadno, to mne taky nenapadlo,“ pokračoval zákeřný Vrchovec.

„Na obsazení pohraničí je tě trochu málo!“ ozval se jeden z hraničářů. Hawlosör se jen těsně vyhnul jeho šípu. Ani se nemusel znovu ušklíbnout, aby to všem došlo. Všichni naráz obrátili oči vzhůru, ke svahům rokle. Skřetí armáda vypadala znuděně. Skřetí dědek, co stál v jejím čele regulérně chrápal. Jeden z jeho vojáků do něj trochu drcl. Skřet se trhavě probudil.

„Ha! Supcher, jakch fidím, uš ste konedžně skončili s těma patetickejma kecama, jó?“ rozkřikl se do rokle a zuřivě přitom máchal svojí vycházkovou holí. Poté se obrátil ke skřetí armádě. „A teďkonc, moje školní děti, fám ukášu elegantní útok-sk-kok-do-rokliska. Šak sme to nadzičovali,“ načež se ku překvapení všech v rokli hbitě odrazil, udělal přemet (za několika křupnutí v zádech) a dopadl na Telecara. Když na něj dědek dopadl, pocítil Telecar náhlou bolest v břiše. Z posledních sil se podíval a spatřil, že vycházková hůl byla zakončena na skřety elegantně vykovaným ostřím. Skřetí armáda se za pokřiku „UG! UG! UG!“ vrhla dolů.

*

Do krásné místnosti s elegantně vyřezávaným sloupovím vstoupil elf.

„Můj pane, nesu špatné zprávy,“ ozval se po chvíli, kdy se od nedalekého stolu ozývalo jen škrábání brku na pergamen.

„Hm?“ ozvalo se od stolu.

„Jsme obklíčeni, můj pane. Cesta do Hůrky je uzavřena,“ řekl elf, uklonil se a odešel z místnosti.

„Fírë orquin!“ zvolal rozhořčeně pán Imladris.

Autor: Minreth