Uplynulo jen pár týdnů od tragických událostí v mohylách za Framsburgem, v nichž našli smrt hrdinové Aedril, vůdce Smečky, a Fregal, kapitán Štítonošů. Město uprostřed divočiny však začaly stíhat další pohromy. Začaly se množit útoky divé zvěře na pocestné i lovce. Do města navíc přišel dopis od stařičkého Warrena Zakladatele (Mára), kdysi agenta Srdcového esa, který město před třiceti lety založil a sloužil jako první náčelník a posléze jako první stařešina. Warren se zmiňoval, že k městu svůj zrak upírá velká temnota z jihu. Konkrétnější nebyl, ale prý již vyrazil na cestu, aby městu pomohl.
Po měsíci (poprvé jsme nehráli v srpnu, ale v září – hra začínala 11. září, ale nálet draka nepřišel) k městu dorazila opět karavana poutníků a dobrodruhů, avšak jak byla divočina neklidná, napadlo je množství vlků. Naštěstí jim včas přispěchala na pomoc kapitánka Družiny Thyra (Janča) se svými muži. Laskavý náčelník Fandral (Jenda K.) poté dobrodruhy uvítal. Den poté do města přišel i další poutník a nebyl jím nikdo jiný než jeden z rodu medvědovců, o němž již více jak týden zpívali ptačí zvědi. Jaké to bylo překvapení pro Huortha, člena Smečky a hospodského Medové hospody (Méďa), když před městem spatřil svého bratra Jarvata (Janek)! Bratrská láska však nevydržela dlouho, neboť oba se v Medové hospodě pohádali, Huorth se proměnil v medvěda a svého bratra prohodil zdí. Dlužno dodat, že starousedlíci tím nebyli nijak překvapeni, Huorth takto obvykle zacházel i s neplatiči. Oba se na sebe vrhli, dokud je od sebe neroztrhla kapitánka Thyra. Její hněv jako strážce městského pořádku ještě posílil fakt, že za Huortha byla již měsíc provdaná. (K radosti místních drben dodejme, že krásný milostný pár zažíval zrovna krizi a byl zralý na terapeutické sezení o konstruktivní komunikaci. Naneštěstí uprostřed divočiny nic takového neexistovalo.) Huorth svého bratra obvinil z vměšování se do jeho území – očividně mají medvědovci své rajóny, o které se starají – a Jarvat raději z města odešel.
Jen co Huorthův hněv trochu opadl, vrátil se jeho mladší bratr zpět. Začal vysvětlovat, proč se vrátil po třiceti letech (tehdy spoluzakládal i Smečku), jak mu umřely včely a jak se vypravil za bratrem a viděl, že se les proti Framsburgu obrací. Seznámil se prakticky s celým městem, s každým si podal ruku a pozdravil se s ním. Byl za mnoha společenstvy i za čaroději; a tak byl hnedle ve městě považován za starého známého. Ve volném čase se navíc snažil městu pomoci, včetně roznášení bylinných směsí proti krysám, které se záhadně rozmnožily a zaútočily na zásoby jídla. Za vším se však vznášel temný stín, neboť na město neútočila nyní jen rozličná fauna, ale i tvorové temnot – pavouci, vrrci, duchové a podobně. Nebylo proto divu, že mu sněm povolil několikráte před ním promluvit. Jarvat hovořil moudře, o tradicích medvědovců, o tom, jaké lesy spravuje on a co by za tím zlem v okolí Framsburgu mohlo stát. A mluvil tesklivě také o tom, jak se jeho bratr Huorth změnil. Nic mu neměl za zlé, ale mnozí si po jeho slovech začali všímat, že Huorthova svéráznost a divokost začínají překračovat určité meze.
Huorth jeho slova brzy potvrdil tím, že vzal kámen duší Smečky, který uchovával duchy zemřelých členů společenstva, vyšel z města a použil jej. Zmizel všem, ani své ženě Thyře neosvětlil, o co se jednalo, naopak se s ní předtím pohádal. Záhy poté na město zaútočily stvůry z lesa – různí vlci a medvědi… Jak Jarvat poznamenal, vypadalo to, že se Huorth oddává temné magii, která by mohla pocházet z oné záhadné čelenky, kterou mágové příhodně měsíc nazpět „spláchli“ do vody poté, co ji přinesli ze své výpravy z Černokněžníkovy pevnosti v Dol Guldur.
Město si však nejspíš nemohlo jen tak odpočinout. Na Framsburg začali dorážet duchové, Krvavý lom byl opakovaně nacházen znesvěcený. Dřevorubci Mitrilového kladiva na místě viděli šokující úkaz – člověka, který se zde sám obětoval. Oddych obyvatelům zajistili na jednu noc alespoň čarodějové od Strážců ostrova, kteří okolo města upletli magickou kopuli, aby udrželi venku jak noční můry, tak nepřirozené blesky a bouře, které řádily v okolí.
Nakonec se ukázalo, že vše bylo jinak, než jak říkal dosud všemi oblíbený a vážený Jarvat. Zatímco ráno vyrazila výprava do Krvavého lomu, aby byl opětovně vysvěcen, unesl Jarvat náčelníka i kapitánku Družiny. Poté se mu podařilo uspat většinu stráží a napadnout mága, který udržoval ochrannou kupoli nad městem (lidově nazvanou „bublina“). Bylo jasné, že to nebyl Huorth, kdo byl pod vlivem oné dolguldurské čelenky, že naopak trávila mysl právě Jarvatovi a doháněla ho k šíleným činům. Byl to například on, kdo dříve přiotrávil polovinu města – všichni jej nechali roznést bylinné směsi, které měly pomoci proti krysám, ale jejich efekt byl vpravdě opačný.
Jarvatovi se nakonec postavil s posvátným runovým mečem stařešina Kandrael (Minreth), který jej s vypětím sil vyhnal z města. Mezitím se konečně vrátila i výprava z Krvavého lomu, která po cestě potkala i navrátivšího se Huortha. Konečně vyšlo najevo, proč tento vážený člen Smečky opustil město – vyrazil za nejstarším ze tří bratří, Beornem, aby se poradil ohledně Jarvata. Neměl dobré zprávy – Jarvatův les prý umíral a tlel stejně jako jeho svobodná mysl. Huorth tak alespoň mohl pomoci čarodějům odhalit Jarvatovu kletbu, jíž proklel všechny, s nimiž si mladý medvědovec podal ruku.
Družina začala rychle svolávat výpravu na záchranu náčelníka Fandrala a Thyry a představitelé společenstev před městem řešili, co dál, ale věci opět nabraly jiný směr. Jarvat se totiž Framsburgu odmítl vzdát a všechny překvapil nečekaným tahem – podařilo se mu s jeho temnými pomocníky vytvořit díru do stěny v hodovní síni, a tak se na rokující měšťany vyhrnula plejáda bestií, vlků, medvědů, pavouků, velkých sov a zdivočelých lidí přímo z hlavní městské budovy. Pobíjeli všechny, na které narazili.
Nakonec byl Jarvat z města zatlačen zpět do hodovní síně, ale podařilo se mu zablokovat dveře podivnou neviditelnou stěnou, s níž si nevěděli rady ani přivolaní čarodějové. Během následujícího napjatého rozhovoru se ukázalo, že hlavním cílem onoho únosu nebyl náčelník, jak se předpokládalo, nýbrž Thyra, čímž se chtěl šílící Jarvat, pomstít svému bratrovi za jejich minulé spory a křivdy. (Roli v tom měla hrát snad i smrt jejich matky.) Vše se ukázalo být ještě horším, když Jarvat přečetl Huorthovi a shromážděnému městu dopis od Thyry, v němž svému manželi sdělovala, že je těhotná. Než mohli zrádce obyvatelé města polapit, rozplynul se v černý dým.
Framsburští nelenili a hned sestavili výpravu, která vyrazila po Jarvatových stopách a zachránila unesené. Bojovníky čekala nebezpečná cesta do podzemních hlubin strážených ledasčím včetně zbylých trpaslíků z Hromové legie, přes které se probojovali a „prosmlouvali“ až k povrchu. Zde následně objevili ve zničeném táboře skřetů a temných lidí svázaného náčelníka Fandrala, který by naštěstí stále naživu.
Nakonec výprava po stopách dorazila až do jeskyně v hlubinách hor, snad Jarvatova doupěte, kde je čekal šok. Uprostřed ní byl jakýsi oltář páchnoucí krví a temnou magií, na kterém byla dvě vyrvaná srdce. Všichni doufali, že nejsou ani Thyry, ani Huortha, který byl již dříve na začátku výpravy unesen jejím přízrakem. Jedno však s jistotou bylo Jarvata – jeho tělo s dírou v hrudi totiž leželo opodál. Mágům se následně před očima zjevil strašlivý obraz událostí předcházejících jeho smrti… Temná osoba v kápi provádějící odporný rituál, při kterém servala Jarvatovi z hlavy čelenku a z hrudi mu vyrvala jeho srdce. Nebyl však čas zjišťovat cokoli dalšího nebo hledat stále ztracené členy města. V dáli se totiž začaly ozývat zvuky válečných bubnů a temný ryk skřetů. Framsburg byl v ohrožení, výprava musela chtě nechtě co nejrychleji zpět.
Mezitím město čekalo na návrat svých hrdinů. Místo nich však k branám dorazil Warren (Mára), původní náčelník i stařešina města. Zezačátku se vše zdálo jako milé setkání po letech, avšak když Warren začal, že město si za všechny problémy může tím, že přestalo konat krvavé rituály v lomu, nálada se prudce změnila. Stařešina Kandrael s tím nesouhlasil, ale byl oslaben soubojem s Jarvatem z předchozího dne, a tak jen vyjádřil svůj názor a šel spát. Warren se ale záhy s obyvateli města do Krvavého lomu vydal vykonat krvavý rituál, který měl městu pomoci. Než se tak ale stalo, dorazil na místo i probuzený stařešina Kandrael a ostře proti krvavým rituálům protestoval. Warren nakonec na jeho výhrady přistoupil a slíbil, že se tedy žádný krvavý rituál konat nebude. Byla to ovšem jen zástěrka. Přátelské objetí se totiž rychle změnilo v chladnokrevnou vraždu, když ho Warren bodl do zad. Kandrael se s nožem v zádech zhroutil k zemi. Tím to ale neskončilo. Warren se zničehonic zlomil v pase, načež jej roztrhla temnota. Ta se záhy zhmotnila v přízrak z nočních můr – nazgûla, jež začal svolávat své hordy skřetů a jiných bestií. Zjevně pravého Warrena na cestách potkal strašlivý osud… Některým tak později došlo, čí bylo ono druhé srdce, na které mezitím narazila výprava v Jarvatově doupěti.
Všichni přihlížející prchali k městu. Za zády jim duněly válečné bubny a s městem to nevypadalo vůbec dobře. V čele armády totiž kromě nazgûla na létající bestii kráčel Huorth s Thyrou v temných zbrojích, s krví podlitýma očima a rudým krvavým okem na čele. Nastala strašlivá bitva. Stvoření temnoty zle dorážela na Framsburg. Mnoho statečných bojovníků toho dne zemřelo. Byl mezi nimi i Fandral, náčelník města, který hrdinně padl v souboji se samotným nazgûlem, nebo Ignác (Richie), jeden z Družiníků. Všechny svíral děs a i srdce těch nejstatečnějších kolísala, sotva se přiblížil prstenový přízrak…
Avšak v nouzi nejvyšší, když už to vypadalo, že naděje není, přes most u posvátného říčního ostrova přecválal jezdec v šedém hávu. Sesedl z koně a vrhl se do bitevní vřavy. Jeho hlas volal obránce ještě jednou, naposled do boje. Kdo mohl, poslechl, i když jen málokdo věděl kdo je ten Šedý poutník zač. Záhy stanul přímo před nazgûlem. Pozvedl svou magickou hůl a jejím světlem zahnal prstenový přízrak na útěk. Zbytek armády se naštěstí stáhl s ním. Framsburg přežil. Jak se někteří později dozvěděli od Strážců ostrova, nebyl to nikdo menší než Mithrandir.
Nebyl však čas truchlit. Městu hrozil kolaps, neboť nemělo nyní ani náčelníka, ani stařešinu. Na jejich místě prozatímně dle framsburských tradic měla stát kapitánka Družiny Thyra, kterou se zázrakem podařilo léčitelům a alchymistům zachránit před téměř jistou smrtí. Ale ani ta nebyla schopna prozatím úřad vykonávat, a tak město řídil nejvýše postavený družiník elf Faedril (Matěj T.). Do toho všeho se Smečka, kterou události posledních dní hodně poznamenaly, rozhodla v čele s Huorthem opustit město, mimo jiné proto, že se na ně ostatní společenstva domluvila a zabrala jim v městských taktikách jejich posvátné háje a pastviny.
Nezbývalo než svolat akutně sněm, na němž se měly všechny tyto problémy ideálně vyřešit. Byl plný emocí, avšak nakonec se došlo ke kýžené dohodě. Novým náčelníkem byl zvolen Barimith Palihuba (Rys) z Mudrců, známý jako hospodský z vinárny. Ukázalo se totiž, že právě a jen Mudrci byli schůdným kompromisním společenstvem, jehož kandidát byl přijatelný pro oba tábory, jež se neměly příliš v lásce. Přesnou linii mezi těmito stranami nelze vytyčit, nicméně na jedné straně stáli Štítonoši, Smečka a část Družiny a na druhé straně mocná Kupecká gilda podporovaná částí Mitrilového kladiva a Mudrců. Ti společně tvořili tajnou dohodu zvanou po rhûngarotsku „triumvirát“. Mnozí členové o těchto sporech a paktech ale vůbec nevěděli a tvořili jakýsi nevyhraněný střed městské politiky.
Protože předchozí stařešina Kandrael zemřel násilnou smrtí a nemohl určit svého nástupce, vybíral dle tradic nového stařešinu právě nový náčelník Palihuba. Ten si za něj zvolil Huortha ze Smečky, čímž se mimo jiné snažil úspěšně zamezit odchodu celé Smečky z města. Thyra posléze odstoupila ze svého postu kapitánky Družiny a požádala o dočasné volno, neboť navzdory všemu to vypadalo, že se stane matkou. Novým kapitánem Družiny se místo ní stal elf Faedril. Někteří z Družiníků se rozhodli vyjádřit svůj nesouhlas s volbou náčelníka tím, že raději vyrazili pronásledovat prchajícího nazgûla spolu s Mithrandirem.
Následovaly slavnostní pohřby padlých včetně náčelníka Fandrala, družiníka Ignáce a o pár dní dříve zesnulého starého kronikáře (Helgim), jehož pravé jméno si už ani nikdo nepamatoval. Ve vhodném časovém odstupu nastaly i střídmé oslavy vítězství – přeci jen, město Framsburg se ubránilo mocnému nepříteli.
Kromě těchto hlavních událostí však obyvatelé města čelili i jiným výzvám. Začněme společenstvem Mudrců, jež zažilo vskutku na události nabité časy.
Alchymisté od Mudrců se již nějakou dobu potýkali s esencemi chaosu a snažili se rozklíčovat, k čemu vlastně jsou. Tyto esence se jim podařilo uklidnit, nicméně jim stále nebylo jasné, co s nimi. Až nedávno narazili na jeden velmi starý novinový článek, který nikdy nevyšel. V něm byla reklama od jistého „Palečka“, který prý věděl o esencích a nápovědy schoval do zapečetěných lahviček v okolí Framsburgu. Postupně alchymisté dokázali sesbírat a různými lektvary otevřít všechny nápovědy, až dostali klíč a mapu k Palečkovu sídlu. V něm kromě několika alchymistických předmětů našli i kostru samotného Palečka a jeho zápisník, díky kterému se esence naučili využívat.
Léčitelé se na druhou stranu zase činili v zachraňování životů místních obyvatel. Prvních pár dní bylo vcelku normálních, zranění lidé chodili dovnitř a vycházeli zdraví ven. V mezičase se léčitelé naučili zcela novou proceduru zvanou „trpasličí masáž“ a taktéž se snažili aplikovat metodu lobotomie, vytvořenou jedním z léčitelských mistrů. Nicméně jednoho dne přišel do léčitelny dopis o pomoc, z jedné vesničky nedaleko Železného Rhûngarothu. Byla v něm podepsaná bývalá kolegyně jednoho z léčitelů a ten se jí rozhodl vyhovět a pomoci. V listu bylo napsáno, že se krajem šíří nějaká neznámá epidemie, při které se lidi nekontrolovatelně smějí a při blízkém kontaktu jsou vysoce agresivní a nebezpeční. Jeden z mistrů se vydal předem sám na průzkum. Byla to školácká chyba – nakažení mistra unesli. Ostatní léčitelé se setkali s autorkou původního dopisu a vyrazili svého mistra zachránit. Museli se přitom proplížit celou nakaženou vesnicí. Mise se nakonec zdařila.
O Kupecké gildě a jejích činnostech se toho ke kronikářům mnoho nedostalo, neboť gilda si žárlivě střeží svá tajemství. Prosáklo nicméně, že novináři sice zůstali formálně pod Mudrci, ale na obsah novin měli velký vliv právě předáci Kupecké gildy, kteří některé články snad i přímo schvalovali. Podíl na tom měl i fakt, že novináři sídlili na Šiškově. Také se Kupecká gilda vrhla na stavbu mlýna, aby se více zapojila do městské ekonomiky. Již z minulého ročníku dostala gilda do správy hřbitov, což nikomu nevadilo až do chvíle, než za vstup k hrobům nezačala gilda vybírat vstupné. S tím ostře nesouhlasila Smečka, která na místě měla své posvátné místo. Celkově ale gildovní obchody většinu času vzkvétaly, a to navzdory drobnohledu Družiny, která si stále trvá na tom, že se gilda pohybuje ne-li za hranou zákona, tak alespoň přímo na ní. Tomuto drobnohledu však nejspíše bude konec, jelikož Gilda získala ve Framsburku velký vliv a nový náčelník byl zvolen i díky její podpoře.
Společenstvo Štítonošů pak pokračovalo ve své snaze opět získat do svého vlastnictví ztracené rituální předměty svých předků. Tentokrát je čekala výprava do prastarých mohyl, kde měl být ukryt kalich, který dle pověstí umožňoval bratrům ve zbrani v životě zachránit si navzájem život dobrovolnou obětí části své životní síly. Štítonoši prošli přes množství překážek, až je na konci čekala dvojice strážců. Bratr a sestra, jež zasvětili svůj život ochraně tohoto mocného artefaktu. Ti jim tento vzácný artefakt odmítali jen tak vydat a požadovali, aby se výprava prokázala, že jsou hodni tím, že je porazí jako bratři ve zbrani. Štítonoši sice souhlasili, ovšem boj se ukázal náročnější, než očekávali, a ve chvíli, kdy se jich část ocitla na prahu smrti, jeden z nich zatoužil po snadnějším řešení a pohár za zády strážců ukradl. Ti, právem rozhněváni, málem zbytek výpravy zabili, ale díky zásahu hrdinného kapitána Ruprechta (Miki), který nabídl svůj vlastní život a inspiroval tak i zbytek výpravy k návratu k jejich kodexu, byla tato tragédie zvrácena. Po nezbytné omluvě netrpělivého adepta pak nakonec strážci Štítonošům pohár předali pod podmínkou, že ho budou strážit vlastními životy. Štítonoši se tak opět přiblížili k naplnění svého poslání.
Mitrilové kladivo se věnovalo zejména svým budovatelským činnostem. Stavitelům se zakázky hrnuly do té míry, že se stali nejvýdělečnější složkou Kladiva a některé stavby stavěli zcela zdarma. Mezi oblíbenou kratochvíli patřilo mimo jiné budování balist a experimenty s tím, jaké druhy šípů jsou účinné proti medvědovi a dalším stvůrám. Do kabinetu kuriozit asi patří snaha nalézt střelu do balisty, která by byla efektivní proti přízrakům. Jejich hračičkovské snažení dostalo i praktický rozměr, to když k městu na svém temném létajícím stvoření připlachtil nazgûl. Právě díky balistám se podařilo tu létající bestii zahnat zpět. Zbylé části Kladiva se většinou věnovaly svým řemeslům, avšak došlo také na výpravu do zpustošených elfích farem v Temném hvozdu, kde se hledaly zapomenuté, lepší odrůdy chmele a trpasličí slad do piva.
Příběh Smečky úzce souvisel s medvědovci Huorthem a Jarvatem, který je popsán výše. Kromě něj se společenstvo věnovalo pravidelným ranním modlitbám. O drobnou krizi se členstvím ve společenstvu se postaral Órlai (Malcolm), který se stal novým kronikářem nevěda, že to znamená nutný přestup ke Strážcům ostrova. Jeho odznak Smečky donesla společenstvu jeho krysa Amálka. Následovala dlouhá, v podstatě teologická debata, jak tento závažný problém vyřešit. Nakonec řešení bylo takové, že Órlai sice nosí odznak Strážců, ale cítí se být součástí Smečky, takže co Smečce záleží na malém kousku dřeva. Smečku jako obvykle provázely pravidelné rituály jednak pro nováčky, ale i dojemné scény – to když se například celá Smečka v Medové hospodě semkla a postavila se za Huortha a byla ochotná s ním opustit Framsburg. Dva ze členů se také místo slavného medvědovce stali ochránci lesa, aby on mohl zůstat ve městě.
V závěru zmíníme ještě příběh Strážců ostrova. Ten se točil zejména kolem zahrady na Posvátném říčním ostrově, kterou zde vybudovala po vzoru valinorského Lórienu arcimágyně Asreth (Asreth) a která se stala jejím největším a nejmilejším dílem, do něhož vložila část své duše. Zahrady nicméně začaly usychat a lidé zde již nenacházeli uzdravení, ani se zde necítili bezpečně, a tak čarodějové hledali pomoc. Dozvěděli se, že o zahrady se uměly starat entky. Ale kde je najít? Aby je dokázali zahrady najít, museli zjistit více a najít vědomosti dávno ztracené, a proto se vydali na popud Falquariona (Patrik Elf) do Ost-in-Edhil ve formě duší bez těla. V Ost-in-Edhil mágové pronikli i přes četné duchy do sídla eregionských šperkařů a nakonec v dávných svitcích zjistili, že se může jednat o „černý dech“ a kromě uzdravení zahrad bude třeba uzdravit část ducha Asreth a přivést jej zpět z temných síní Dol Gulduru, kde od předchozí výpravy stále bloudí. Díky informacím nalezeným v Ost-in-Edhil se nakonec podařilo uzdravit Asreth i najít ztracenou zahradu entek a půdou z ní očistit a nově osadit ostrov. Pozornosti by také neměla uniknout snaha lórienského elfa Tendila (Honza T.) přesvědčit framsburské elfy k ústupu do bezpečného Lórienu. Ve svém snažení byl tak agilní, že se mu skutečně podařilo postavit loď a část elfů byla ochotná skutečně odplout. Vzhledem k napjaté situaci byl proto Tendil uvězněn Družinou za rozvratnou činnost a pobuřování. Náčelník mu sice dal milost, ale stařešinovi, který Tendila od jisté chvíle skutečně nesnášel, ležel v žaludku dál, a to až do stařešinovy smrti, které Tendil neželel. Za své chování si nicméně vysloužil Tendil nečekaný trest přímo od paní Galadriel – dostal za úkol zůstat ve Framsburgu a sepsat zdejší tradice a dějiny.
A to by snad mělo být vše. Děj druhého Framsburského roleplay tak končí zde, na konci příběhů i počátku věcí příštích.
Kolektiv autorů, sestavili Janča a Minreth